Když Pán Ježíš chodil po této zemi, dával lidem Svým životem příklad dokonalého soucitu. Hluboce s nimi sdílel jejich radostné i bolestné věci. Vidíme Ho jako hosta na svatbě, ale i jako truchlícího u hrobu jednoho z Jeho milých. Jestliže jednal ve Své božské moci, nikdy se to nedělo bez hlubokého soucitu dokonalého člověka. Jeho naprostá známost všech věcí uváděla i Jeho city do hloubek, které sotva můžeme vytušit.
Jeho přáním je, aby dnes ti, kdo jsou Jeho vlastnictvím, v tomto směru také zjevovali něco z Jeho bytosti, protože obdrželi Jeho život. Patří k tomu moudrost a schopnost vcítit se do situace druhých lidí, protože jinak by tu bylo nebezpečí, že budeme druhým lidem své city vnucovat, „zpívat písně srdci smutnému“ (Přísl. 25,20). V takovém případě to sice myslíme dobře, ale působíme jen škodu.
Radovat se s jinými často není lehké, jak by se zdálo. Jestliže třeba to, z čeho se raduje náš přítel, je nám odepřeno, skutečné radování spolu s ním vyžaduje úplnou nesobeckost. Učme se od Pána Ježíše, který nikdy nežádal nic pro sebe, a poznáme, že toto je cesta i k větší vlastní radosti.
Plakat s druhými neznamená vždy projevovat to viditelnými slzami; avšak ten, kdo truchlí, bude vždy rozumět řeči srdce. Možná že jen mlčky stiskneme ruku, nebo snad budeme mít nějaké potěšující slovo, anebo třeba skutečné slzy. Poznáme, že i to může být ziskem, neboť „smutná tvář polepšuje srdce“ (Kaz. 7,3).
Zeptáme-li se lidí, co je opakem pláče, většina jich asi odpoví: smích. Jenže Boží slovo nás nepobízí, abychom se smáli s těmi, kteří se smějí. Smích nemá u Boha vysokou hodnotu. V Bibli se s ním sice příležitostně setkáváme jako s průvodním jevem radosti, ve zvláštních případech též jako s výrazem vítězství nad protivníkem. Avšak pravá radost podle Božích myšlenek není nic povrchního, nýbrž něco, co sídlí hluboko v srdci. Takováto radost způsobila, že Pán Ježíš se i na této zemi, kde pro Něho, důstojného nebeského cizince jistě nebyl žádný důvod k smíchu, velice radoval.
Upřímně se radovat s těmi, kteří mají důvod k radosti, vyžaduje určitou nezištnost a ochotu dávat, neboť s radostí je tomu jako s láskou: je třeba dávat ji; jenom tak se rozhojní. Poznáme to zvláště, máme-li se s někým blízkým radovat z něčeho, co sami nemáme. Učme se to od Pána Ježíše, který nikdy neznal vyšší radost než činit Boží vůli a žehnat Svému lidu. Jeho Duch by v nás rád působil stejné ovoce: „lásku, radost, pokoj, tichost (= trpělivost, shovívavost), dobrotivost (= přívětivost, laskavost), dobrotu.“ (Gal. 5,22)
Také k pláči s plačícími je třeba zvláštní schopnosti umět se vžít do stejných citů. Pravé povzbuzení vždy začíná tím, že se vžijeme do situace, v níž se nalézá ten, kdo trpí. Teprve pak máme klíč k jeho srdci. Přátelé Joba v tom velice chybili. Dělejme to lépe! Kdo by nás přitom mohl lépe vést než náš Pán, který kdysi sám marně očekával, zda „by kdo politoval (= měl soucit)“ (Ž. 69,21).