Proslulý skotský hrdina Robert Bruce (1274-1329) byl pronásledován Angličany. Ti na něho dokonce poštvali jeho vlastní smečku slídicích psů, aby vypátrali jeho skrýš v horách. Malá skupina Bruceových věrných považovala už celou situaci za ztracenou. Jak by mohli ujít takovým pronásledovatelům? Ale Bruce nedával najevo vůbec žádnou úzkost. Znal takřka každý metr své země. Přišli k jedné řece. Rychle rozhodnut vběhl do ní a ostatní učinili totéž. Určitou dobu se nechali unášet proudem, a teprve pak vystoupili na protějším břehu na pevninu. Psi, kteří se štěkáním sledovali stopy svého pána, přišli také k řece, ale zůstali nerozhodně stát… voda přerušila stopu.
Zdalipak se naše svědomí nepodobá nemilosrdné a kruté smečce takových slídicích psů? Zda se nám vzpomínka na naše hříchy nelepí na paty a nepronásleduje nás všude? A protože nejsme schopni ubránit se těmto pronásledovatelům, jímá naši duši hluboká sklíčenost. Kdo nás vysvobodí? Bohu buď chvála a dík! Je jedna řeka, do níž se můžeme ponořit, v níž se naprosto ztratí ty stopy, které na nás žalují. Je to drahá Kristova krev, která nás omyje a očistí od všech našich přestoupení. Na základě té krve Bůh může tomu, kdo už byl tak blízko zoufalství, odpustit a prohlásit ho za zachráněného, spaseného. O těch, kteří spoléhají na Jeho Slovo, říká: „Na hříchy jejich i na nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více.“ (Žid. 10,17)
Výše uvedená slova Písma bude jednou v budoucnosti skrze Boží dobrotivost a Jeho slitování říkat věřící ostatek z Izraele. Ale i nám Bůh vyšel ve Svém slitování vstříc a máme mnoho příčin vyvyšovat Ho a oslavovat Jeho jméno. Vždyť přestoupení, která nás od Něho dělila, vzdálil od nás tak daleko, jak je východ od západu. Jako tyto protilehlé póly není možné spojit, tak ani naše hříchy již nikdy nepřijdou na Boží paměť.
Víš jistě o zhřešení dvojice prvních lidí, jak přestoupili Boží příkaz, měli pak zlé svědomí a skrývali se před Bohem. Nuže v takovém postavení jsme vlastně všichni. Všichni jsme ve svém životě dělali mnoho nepravého, nedovoleného, takže máme před Bohem velkou vinu, která se každého dne ještě více zvětšuje. Sice je možné potlačovat vědomí té viny a zatvrdit vlastní svědomí. Tím se ale v našem poměru k Bohu nic nevyřeší a nezmění. Jediná cesta, jak se zbavit viny před Bohem, vede pokáním, tj. uznáním, že jsme hřešili, a vyznáním veškeré viny před Ním, a je-li to nutné, i před lidmi. Potom nám Bůh ve Své milosti odpustí. Může to učinit, protože někdo Jiný, Pán Ježíš, zaplatil celý náš dluh, odčinil celou naši vinu. A co činí Bůh s odpuštěnou vinou? V Jeho Slově je napsáno: „Na hříchy jejich a na nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více.“ (Žid. 10,17) „Uvrhneš do hlubin mořských všechny nepravosti jejich.“ (Mich. 7,19) „Zavrhl jsi za záda svá všechny hříchy mé.“ (Iz. 38,17)
Tato slova Písma udělují srdci každého, kdo své hříchy vyznal a obdržel odpuštění, hluboký pokoj a věčnou jistotu.