Žalm 34,6+
Každému věřícímu, který si přál chodit v obecenství s Bohem, byl tento svět vždy cizí zemí, pouští. Viditelnými znaky takového správného stavu byly u Abrahama stan a oltář. Jak zřetelně zjevoval takové rysy i Daniel a jeho druzi. Dostali se tím do velkých těžkostí, ale oni hleděli k Bohu a důvěřovali Mu a nebyli zahanbeni. Stejnou zkušenost mohou učinit i dnes všichni věřící, ledaže by jako kdysi Lot trápili svou spravedlivou duši tím, že by nedbali dělící hranice mezi světlem a tmou.
U věřících, jimž psal Petr, bylo oddělení tak nápadně pozorovatelné, že to na svět působilo jako něco cizího a divného a vyvolávalo to i utrhání a rouhání. Avšak všechna ta příkoří jim nemohla zabránit vzhlížet k Pánu; a hledění na Něho vždy dává srdci odpočinutí a pokoj. Cožpak On nestrpěl kvůli nám mnohem víc, než my můžeme na sebe brát kvůli Němu?
Jsou ovšem i jiné věci, které nám činí cestu pouští obtížnou, neboť „mnohé jsou úzkosti (= nesnáze) spravedlivého“, praví dnešní Žalm ve 20. verši. Jak mnoho slz už teklo v zármutku, nemoci, bolesti a hoři, ale ve všem tom smíme i my hledět na Pána s vědomím, že On nejen každé bolesti rozumí, ale že je také plný vroucího soucitu a milosrdný (Jak. 5,11). A zda osoba našeho Pána není tak vzácná, že v Něm můžeme nalézat plné uspokojení?
Utrpení pominou, On však zůstane a my jednou, až Ho budeme vidět svým zrakem, budeme „nasyceni obrazem jeho“ (Ž. 17,15).
Možná, že mezi čtenáři je někdo, kdo se na dnešní den dívá s obavami a úzkostí, anebo už musel něco zažít, a je mu proto těžko a je sklíčený. Co se dá v takovém případě dělat?
David, muž podle Božího srdce, napsal 34. Žalm v době, kdy jeho víra byla na nejnižším stupni. Ztratil v té chvíli ze zřetele Boží moc a věrnost, utekl před Saulem k Filistincům a dostal se do hluboce pokořující situace. Jak to, že takové zážitky daly v jeho nitru uzrát tak krásným slovům Žalmu? Ano, právě tu, kdy David byl u konce se svou silou víry, se jím Bůh obzvláště zabýval. Znovu mu otevřel prameny síly, přivedl ho zpět na cestu a dal mu na svědectví o tom napsat ta slova.
Milý spolupoutníku, voda pramene vždycky vyvěrá z hlubin. Proto nás Bůh někdy uvádí do hlubokých údolí, abychom se učili poznávat Jeho skryté zdroje pomoci. Odvaž se jen znovu vzhlédnout, a i tvé nitro se rozveselí a rozjasní jako nebe po bouři. Svět má své vlastní představy o veselí, ale ten, kdo velkého Boha nazývá svým Otcem, nepotřebuje takový povrchní sebeklam, který vede jen k většímu zahanbení. Tvář věřícího zahanbena nebude!