Galatským 5,16
Filipským 3,3+
Jako je jednotlivý věřící stále v nebezpečí, že bude důvěřovat tělu, a tak může být oklamán, může i místní shromáždění, když nebdí a nedbá na vedení Duchem Svatým, být oklamáno tělem. Vskutku již nejedno shromáždění pro nedostatek bdělosti v tomto směru utrpělo velice vážnou škodu. A mohlo by tomu být jinak? Tělo vždycky brzdí působení Ducha, a proto tam, kde Duch Svatý je zarmucován, se v srdcích ukazuje suchopár, vlažnost, lenivost a přizpůsobování se světu. Jakmile se však takové věci dostanou do srdce a nejsou s rozhodností odsouzeny, projeví se ve skutcích. Ukáže se závist, žárlivost, hádka a nesvornost a potom se v hrozném rozsahu dostaví úpadek ‒ který není ke cti našeho Pána a působí zkázu jednotlivých údů.
Je nesmírně důležité, abychom při shromážděních k lámání chleba, k modlitbám či k uvažování Božího slova s veškerou vážností dbali na vedení Duchem Svatým. Vždy bychom měli zkoušet, zda všechno, co je činěno v přítomnosti Pána, je vzbuzeno působením Ducha Svatého. Jako je působení našeho těla v našem osobním životě zavrženíhodná věc, která kazí, může i ve shromáždění tělesná služba mít jen kazící účinek. Nejkrásnější dary, nejlepší řečnický talent, jakkoli veliká známost, ano všechny tyto věci nejsou k ničemu, jestliže je používá tělo.
Apoštol Pavel se mohl chlubit mnohými přednostmi, týkajícími se jeho bezúhonného původu, jeho ctností i schopností. Ale všechny tyto přednosti položil jakoby do Kristova hrobu. Od té doby, co poznal Pána, mu bylo jasné, že před Jeho velikostí a slávou nemá žádný člověk nic, čím by se mohl vykázat, ba ani své náboženské zásluhy. Jenom „vyvýšenost známosti Krista Ježíše“ (Fil. 3,8) se mu stala mírou hodnoty pro jeho další život, a protože si o sobě sám nic nemyslel, Pán ho mohl použít jako „vyvolenou nádobu“ k šíření evangelia jako žádného jiného člověka.
Avšak byli i jiní. Rozvíjeli svoji náboženskou činnost pro svou vlastní slávu. Apoštol je nazývá „zlí dělníci“. Ti se chlubili přednostmi židovství, ačkoli k tomu měli mnohem méně důvodu nežli on a odvolávali se na obřezání, znamení smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem. Tím působili kažení evangelia, což apoštol označuje slovem „rozřízka“ (v kral. překl.: „roztržka“ ‒ Fil. 3,2+).
Ne, pravá obřízka dnes už není nějaký rituální úkon, nýbrž duchovní pojem. Znamená, že jako věřící nejen vyznáváme, že jsme, co se týče starého člověka, zemřeli s Kristem, nýbrž že to je také vidět na našem životě ‒ že si o sobě už nic nemyslíme, nepřičítáme si nějakou důležitost či cenu, nýbrž ‒ jsouce vedeni Duchem Svatým ‒ ve všem hledáme jen oslavení Krista.