Efezským 2,21+
Druhá kapitola Efezským nám v prvních verších ukazuje hrozný stav člověka. Potom nalézáme vykoupení, na jehož základě Bůh chce s námi bydlet. Dokud nebylo zjeveno spasení, nikde v Písmě nenajdeme, že by Bůh bydlel s lidmi. Bůh nebydlel s Adamem před jeho zhřešením, ani s Enochem, Noem či Abrahamem. Copak to nebyli věřící, kteří měli život z Boha? O tom není pochyb; byli to opravdoví věřící! Ale teprve od 2. M. 15 je řeč o Božím přebývání s lidmi, a od 25. kapitoly vidíme zřízení příbytku. Až když bylo úplně zjeveno spasení, může být mluveno o „příbytku Božím“ na zemi. Vskutku nikde ve Starém zákoně nenajdeme tak úplný obraz spasení jako v 2. M. 12-15.
Jakmile bylo spasení ukázáno v předobrazu velikonočního beránka v Egyptě a v Rudém moři, mohl Bůh přebývat uprostřed Svého pozemského lidu. Řekl: „I udělají mi svatyni, abych bydlil uprostřed nich.“ (2. M. 25,8) Stánek úmluvy byl postaven podle vzoru, ukázaného Mojžíšovi na hoře. Oblak pak přikryl stánek a sláva Hospodinova naplnila příbytek (2. M. 40,34). Totéž se opakovalo po dokončení chrámu Šalomounem (2. Par. 5,13.14). Ale Bůh musel později tuto svatyni opustit pro hrozné ohavnosti, které tam byly páchány. Jakou Mu to bylo bolestí a jak vážný soud to znamenalo pro Jeho lid! „Ale když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého.“ (Gal. 4,4) Pán Ježíš řekl Židům: „Zrušte chrám tento, a ve třech dnech vzdělám jej… Ale on mluvil o chrámu těla svého.“ (Jan 2,19.21) Pán Ježíš byl ten pravý chrám. Zemřel a vstal z mrtvých. Vykoupení bylo dokonáno. Bůh nyní mohl ve Své svatosti a spravedlnosti učinit příbytek ve Svých vykoupených. Ne proto, že by toho byli věřící Nového zákona sami v sobě více hodni než věřící Starého zákona, nýbrž jen na základě dokonaného díla, skrze vykoupení a skrze krev Beránka. Všechny Boží děti jsou Božím příbytkem a brzy jím budou ve slávě.
V Novém zákoně jsou použity tři předobrazy Církve. Je představena jako „dům“, dále v postavení „nevěsty“, a konečně jako „tělo“. Skrze světlo Ducha Svatého lze rozeznat, že již mnohé starozákonní ženy znázorňovaly nevěstu, ale jako tělo tam není nastíněna. Zjevení této pravdy bylo dáno až ap. Pavlovi, a ona se nalézá také výhradně v jeho dopisech. Jak v 1. Korintským, tak i v Efezským je Církev představena nejen jako tělo, nýbrž též jako stavba nebo chrám, s tím rozdílem, že v 1. Korintským nese jako stavějící svou odpovědnost člověk, zatímco v Efezským všechno vychází od Boha. Pán Ježíš je úhelným kamenem té budovy, apoštolé a proroci Nového zákona tvoří její základ a každý věřící ‒ jak to vyjadřuje i Petr ve své 1. Epištole ‒ je v ní živým kamenem, a takto roste ona stavba v „chrám svatý v Pánu“. Je to pokračující a stále rostoucí dílo, při němž Pán Ježíš není jen úhelným kamenem, nýbrž také stavitelem, jak sám řekl: „Na té skále vzdělám (= postavím, zbuduji) církev svou, a brány pekelné (hades) nepřemohou ji.“ (Mat. 16,18) Církev je jako Boží dům na zemi příbytkem Ducha Svatého. Jaký blahý podíl a jak nezměrná výsada je patřit jako živý kámen k této úžasné stavbě!