Přísloví 20,21+
Všichni jsme vystaveni velikému nebezpečí, že se rozhněváme a budeme chtít oplatit zlo zlem. Ale Boží slovo říká, že „hněv muže nenaplňuje (nebo: nepůsobí) spravedlnost Boží“ (Jak. 1,20+), tj. nepůsobí to, co je před Bohem správné a spravedlivé, a jinde nás napomíná: „Nemstěte se sami, milovaní.“ (Řím. 12,19+)
Učme se od našeho Pána a Spasitele, „který, když mu zlořečili, nezlořečil zase; trpěv, nehrozil, ale poroučel (= předával se) rukám toho, který spravedlivě soudí“ (1. Petr. 2,23+)! „Považte, jaký je ten, kterýž snášel od hříšníků taková proti sobě odmlouvání (= tak veliké odpory), abyste neustávali, v duších svých hynouce (= v myslích svých jsouce sklíčeni).“ (Žid. 12,3)
Pán vždy zasáhne v pravý čas ve prospěch těch, kteří Mu předají svou věc: „Očekávej na Hospodina, a vysvobodí tě“ (Přísl. 20,22). „Mlčelivě se měj K Hospodinu, a očekávej na něj pečlivě!“ (Ž. 37,7) A jak je to vzácné, že pak můžeme vidět ruku Páně jednající v pravý čas a pravým způsobem a způsobené vysvobození. Jak mnohem lepší bývá Jeho cesta než východisko podle našich myšlenek.
Ale právě trpělivé čekání a tichost jsou věci, těžké pro naši starou přirozenost. Trpělivosti a tichosti se můžeme naučit jen v Boží škole. A přesto Pán může být jen takto s námi a oslavit se. Když se však rozhněváme a sami si chceme zjednat právo, zvětšíme jen své břemeno a k způsobené křivdě přičiníme ještě další vinu, kterou budeme mnohem obtížněji snášet.
Věřící v Korintu měli mezi sebou soudní spory; jeden působil druhému křivdu. Pavel, věrný Boží služebník a následovatel Pána, se snažil ukázat jim, jak velice se v tom lišili od svého Pána a Vykupitele; On nečinil pohrůžky ani tehdy, když se na Něm lidé dopouštěli hrubých nespravedlností, ale předával Svou věc Tomu, který soudí spravedlivě. Ano, On se modlil za Své nepřátele a vrahy.
I pro nás je moudré a požehnané hledět na Pána a nemít spory s lidmi. Jestliže nedbají našich láskyplných napomenutí, trpělivě čekejme na Boha našeho spasení, neboť On nás vyslyší. Bude se o nás starat tím laskavěji a něžněji pro nelaskavost a soužení, které nám lidé působí. A brzy budeme mít příčinu chválit Jeho zákrok, upustíme-li od toho, abychom si sami zjednali právo. Kdo však se sám brání, ztrácí tím svůj charakter křesťana, Bohu činí neúctu a svému bližnímu působí škodu. My tak snadno zapomínáme, že jsme povoláni trpět a snášet. „Milujte nepřátele své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlete se za ty, kteříž vás hanějí a vám se protiví (= vás urážejí a pronásledují).“ (Mat. 5,44) Abychom takovými mohli být, musíme se zdržovat blízko Pána a prakticky uskutečňovat, že jsme spolu s Ním zemřeli.