„Vyšel jsem od Otce, a přišel jsem na svět; a opět opouštím svět, a jdu k Otci,“ říká Pán Ježíš v Ev. Jana 16,28. ‒ „Slovo to tělem učiněno jest, a přebývalo mezi námi,“ čteme v Ev. Jana 1,14, zatímco v 1. Tim. 3,16 se praví: „Bůh zjeven jest v těle.“ Po Svém zmrtvýchvstání Pán řekl Svým učedníkům: „Tak jest psáno, a tak musel Kristus trpěti, a třetího dne z mrtvých vstáti.“ (Luk. 24,46) Víře jsou všechny tyto pravdy nezvratné, tvoří „učení Kristovo“. Na nich spočívá naše spasení a naše jistota. Jaká by to byla pošetilost, kdybychom chtěli nastavit ucho svůdcům, kteří kritizují svatosvatou osobu našeho Pána! Ježíš pouze jako zakladatel nějakého náboženství nám nic neprospěje, stejně tak jako kdyby tu na zemi mezi lidmi nežil jako „Bůh zjevený v těle“; a i naše víra by byla marná, kdyby ten, v Němž přebývá všechna plnost Božství tělesně, za nás dobrovolně nezemřel a nevstal z mrtvých. Taková učení, která odporují jednoduchým pravdám Božího slova a snižují osobu našeho Pána, jsou nesena duchem antikrista.
K takovým lidem, kteří ta učení přinášejí, apoštol nezná ani mírnost, ani snášenlivost. Nepřijímejte je do domu a nepozdravujte je, říká pak dále. Jsme vůči našemu Pánu povinni odmítat takovým lidem vstup do našich bytů. Ani jim nesmíme podat ruku, protože bychom tím měli účast na jejich zlých skutcích. Již to by bylo převrácené, kdybychom se s nimi dávali do hovoru. Máme pevně držet učení Kristovo a zůstávat v něm.
Kristovo učení není možné uspokojivě vyjádřit několika slovy. Jako nejdůležitější základ apoštol uvádí pravdu, že Ježíš Kristus, Boží Syn, přišel v těle. Tato skutečnost, jako i Jeho utrpení a smrt za hříšníky, dostatečně dokazuje, že lidé jsou mrtví ve vinách a hříších a neschopní sami se svým úsilím dostat do spojení se svatým Bohem. Je to jasně ukázáno při setkání Pána s Nikodémem (Jan 3), s ženou u Jákobovy studnice (Jan 4) a s hříšnicí (Luk. 7).
Chce-li mít člověk pokoj s Bohem, musí se znovuzrodit. Pán mu ale také ukáže, že jakmile toho pokoje dosáhne, tvoří se všemi, kteří skrze pokání a víru jsou smířeni s Bohem, jeden celek, sbor vykoupených, tělo, jehož oslavená Hlava je v nebesích. Mnohé Boží děti tuto pravdu znají a uznávají, avšak chybí jim její uskutečňování v praxi. Je to, žel, vidět v různých pojmenováních, „jednotách“, sdruženích a lidských organizacích. „Rozdělen-li je Kristus?“ ptá se apoštol věřících v Korintu (1. Kor. 1,13). Jaké by to bylo mocné svědectví světu, kdyby všichni, kteří znají pravdu o jednom těle, ji také dokazovali skutkem!
Jinak je tomu s lidmi, kteří popírají, že Ježíš je Syn Boží, vidí v Něm jen člověka, možná nějakého zakladatele náboženství, a kteří popírají otázku vykoupení. Nebeský charakter Církve je jim cizí, ačkoli to je něco, co také patří ke Kristovu učení, jako i její budoucí věčné přebývání v domě Otce.