„Máme jen jeden život ‒ žijeme jen jednou.“ To je snad samozřejmé, řekneš! Ale pocítil jsi celou závažnost té věty pro Boží dítě, pro vykoupeného Páně? Dnes není ničím mimořádným, že některý člověk ukončí své odborné povolání v určitém odvětví a začne pak pracovat v naprosto jiném. Je to někdy obtížné, ale nikoli nemožné.
Ale pokud jde o naše křesťanské poslání, jestliže dospějeme ke konci svého života, není už možné začít jej znovu, pakliže jsme zanedbávali sloužit Pánu! Jakou trpkost pociťuje mnoho věřících, když zvažují uplynulé roky! Všichni to sice neřeknou, ale je jich mnoho, kteří litují, že svůj život ztratili, když si uvědomují, jak málo zájmu věnovali Božím věcem. Pán nesvěřuje každému stejnou službu. Rozděluje ji ve Své svrchovanosti, jak komu chce, ale vždy těm, kdo Ho prosí a chtějí Mu sloužit. Všichni nemají službu na předních místech, ale každý má přinejmenším úkol být věrným svědkem na tom místě ve světě, kde je postaven, a každý také obdrží nějakou službu pro růst Jeho těla, Jeho Církve. Nejde o nějaký úkol, který máme konat jako z přinucení, ale o poslání, které, jak si náš Pán přeje, máme pro Něho plnit s radostí, dnes i po všechny další dny, až do Jeho návratu.
Necháme míjet dny, měsíce a léta a přitom se budeme více starat o zajištění svého blahobytu než o to, abychom uposlechli volání našeho Pána a následovali Ho a sloužili Mu? Neobráceným lidem říkáme: „Zítra už možná bude příliš pozdě, abyste mohli přijít k Pánu. Uvěřte v Něho dnes!“ Také já, vykoupený Páně, si dnes mám uvědomit, co ode mne můj Spasitel čeká, a s pomocí Jeho milosti se mám pokorně a z lásky k Němu vydat stezkou poslušnosti.
V knize Kazatel jsou zevrubně zkoumány všechny úseky pozemského života ‒ od narození člověka až do vysokého stáří. Jeho naděje a snahy, jeho namáhavá úsilí a úzkosti, jeho zklamání, jeho cíle, jeho přání ‒ vše vede nakonec k stejnému výsledku: marnost! Pozemské štěstí ‒ pokud ho vůbec někdo někdy dosáhne ‒ mívá krátké trvání. Dokud je člověk ještě plný fyzické síly a duševních schopností, klade si stále nové cíle, a dosáhne-li je, přesto bývá nespokojený, protože na této zemi je všechno neuspokojující a plné nedostatků. Proto je pošetilý každý, kdo hledá své uspokojení jen v tomto světě. Aniž s tím člověk počítá, dostaví se nemoci, úraz a oslabení, a obtíže stáří. Jak mnohý si pak položí otázku: Čemu jsem vlastně žil?
Myslel jsi už někdy na svého Stvořitele? Procházel jsi svou cestu života s Bohem, anebo ses k Němu stavěl lhostejně? Život bez Boha není jen pošetilost, nýbrž je to také život hříchu a svévole. Právě takzvaní počestní lidé jsou ve zvlášť velkém nebezpečí, protože si za celý život zvykli umlčovat své svědomí, které je napomínalo, konáním „mrtvých skutků“. Bůh může uznat jen takové skutky, které pocházejí z očištěného svědomí. Dej svou věc s Bohem ještě dnes do pořádku, „neboť (on) jest hojný k odpuštění“ (Iz. 55,7).