Efezským 2,19
Dokud hřích nebyl odsouzen na kříži a Duch Svatý nesestoupil na tuto zem, aby utvářel Církev, nikdy na této zemi neexistovalo něco jako tělo Kristovo nebo příbytek Boží v Duchu. Vědět toto má pro srdce velikou praktickou cenu. Mnoho věřících se sice domnívá, že Církev existovala i před dnem letnic, dokonce prý už počínaje Adamem. To však neodpovídá tomu, čemu nás učí Boží slovo.
Ep. Efezským je adresována jenom křesťanům, „věrným v Kristu Ježíši“. Duch Svatý jim chce dokázat, že židovský systém byl dán stranou a namísto něho nastoupilo něco úplně nového. Kristův kříž dokazuje, že člověk je mrtvý v přestoupeních a hříších a že tedy není žádného rozdílu mezi Židy a pohany. Proto nemůže dále trvat nějaké rozdělení na základě pozemských výsad. Naopak, Kristus Svou smrtí zbořil zeď ohrazení, rozdělující narůzno, a skrze Svou krev učinil blízkými věřící z národů (pohanů). Protože jsou očištěni Jeho krví, smířeni s Bohem skrze Jeho oběť na kříži, není již více rozdílu. V Něm jsou všichni stvořeni v jednoho nového člověka: v Církev, ať už ji vidíme jako „tělo Kristovo“ nebo jako „příbytek Boží v Duchu“.
V předcházejících verších nám apoštol ukazuje, jak my ‒ kdysi pohané ‒ jsme nyní v Kristu učiněni „v jednoho nového člověka“, když byla zbořena dělící zeď ohrazení (zákon). I my, kdysi dalecí, jsme se stali skrze krev Krista blízkými. Jsme nyní, stejně jako věřící Židé, „účastníci Krista“ (Žid. 3,14). Jako tací máme právoplatný podíl na všem, co má Syn. Láska i přízeň Otce patří Synu, ale i nám. Jsme ovšem, jak to říká Jan ve Zjev. 1,9, nejen „spoluúčastníci v království“, ale také „v soužení… i v trpělivosti Ježíše“.
Podle nadepsaného verše jsme domácí Boží. Jako takoví máme s Bohem Otcem jeden a týž předmět pro svá srdce. Pro srdce Otce není nic vzácnějšího než Syn; na Něho máme patřit i my jako účastníci nebeského povolání (Žid. 3,1). Již v době Starého zákona kněží, tím že jedli ze zabitých obětí, byli v obecenství s oltářem. Nejvýbornější část oběti byla sice pro Boha, avšak On ji sdílel s knězem.
Pán Ježíš, který nás učinil domácími Božími, nás však učinil také úzce spjatými společníky těch, kteří Mu už zde chtějí věrně sloužit, a také všech, jejichž údělem je procházet soužením. Proto jsme napomínáni, abychom na ně pamatovali jako ti, kteří také jsme v těle (Žid. 13,3). To znamená, že máme cítit s takovými, kteří na tomto světě procházejí utrpeními a že na ně máme myslet v přímluvných prosbách.