Když se Petr otázal Pána: „Pane, kolikrát zhřeší proti mně bratr můj, a odpustím jemu? Do sedmikrát?“, Pán mu odpověděl: „Nepravím tobě, až do sedmikrát, ale až do sedmdesátikrát sedmkrát.“ (Mat. 18,21.22) Chtěl tím Petrovi jasně ukázat, že pohotovost k odpuštění by měla být neomezená. Pavel to zdůrazňuje ve své Epištole Efezským, neboť uvádí naši připravenost a ochotu k odpouštění do souvislosti s tím odpuštěním, které jsme sami zakusili z Boží strany. Právě tak jako Bůh nám odpustil nesčíslné množství našich hříchů, měli bychom i my být připraveni odpustit svému bratru a sestře. Právě v tomto smyslu můžeme být „následovníky Božími“.
Tu a tam slýcháme mezi Božími dětmi, že někdo sice je ochoten odpustit, jenže prý „nemůže zapomenout“ na křivdu, která mu byla způsobena. Ve skutečnosti vůbec nejde o to vymazat z paměti, co se stalo (to je naprosto nemožné), nýbrž Pán by rád, abychom se k té věci již nevraceli, abychom ji jaksi považovali za vyřízenou, a také abychom už nechovali žádnou nedůvěru vůči tomu, kdo nám ukřivdil. To je mnohem více, než jen „zapomenout“. V Jerem. 31,34 čteme: „Milostiv budu nepravosti (= odpustím nepravost) jejich, a na hřích jejich nevzpomenu více.“ Jestliže veliký Bůh nechce více vzpomínat na naše hříchy (tedy nechce znovu navozovat otázku hříchů), zda bychom i my neměli být připraveni zapuzovat ze svého srdce jakýkoli kořen hořkosti? Jsme-li v tomto smyslu Božími následovníky, bude to k Jeho oslavení a k trvalému požehnání a pokoji mezi spoluvěřícími.
Ve větším závodě se ukázalo, že jeden zaměstnanec bral úplatky. Musel se hlásit u ředitele a neměl k očekávání jiné, než že bude propuštěn a celá věc bude předána soudu. Ředitel se ho zeptal, zda svou vinu uznává, anebo může uvést nějakou polehčující okolnost. Onen mladý muž se ke všemu přiznal, nic nezatajil a nijak se neomlouval a nevymlouval, a nyní čekal, co se s ním stane. „Kvůli vašim rodičům vás nepředám soudu. Měl bych povinnost ihned vás propustit, neboť ponechám-li vás v práci, jakou mi dáte záruku, abych vám mohl v budoucnosti opravdu věřit?“, tázal se ředitel. Mladý muž se zhroutil a s pláčem ujišťoval svého představeného, že se to už nikdy nestane. Než odešel z kanceláře, řekl ředitel hluboce pohnut: „Jste druhý, který v tomto podniku bral úplatky, a bylo mu odpuštěno. Ten první jsem byl já, a milost, jíž se vám dostalo, byla tenkrát prokázána i mně. Jenom Boží milost nás oba může dále chránit.“
Jak snadno se může stát, že zapomínáme, že nám, kteří jsme spaseni, byla udělena milost. „Ne podle hříchů našich nakládá s námi, ani podle nepravostí našich odplácí nám. Lítostivý a milostivý jest Hospodin, dlouhoshovívající (= pomalý k hněvu) a mnohého milosrdenství (= veliký v dobrotivosti).“ (Ž. 103,10.8) Vzhledem k tomu, co všechno nám Bůh odpustil, měli bychom i my být připraveni druhým odpouštět. Byla to Kristova mysl, která za nás na kříži prosila: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Luk. 23,34) Učme se od Něho!