1. Jana 5,14
Prosby podle Jeho vůle mohou vycházet jen z takových srdcí, která jsou v obecenství s Božími myšlenkami. Eliáš znal Boží varování: „Vystříhejte se tedy, aby nebylo svedeno srdce vaše, abyste, odstupujíce, nesloužili bohům cizím (= jiným), a neklaněli se jim.“ (5. M. 11,16.17) Věděl, co Bůh zamýšlí učinit Svému odpadlému lidu a „modlitbou (= vážně) modlil se, aby nepršelo“ (Jak. 5,17). Také Elizeus se modlil se stejným smýšlením srdce nejprve za svého služebníka: „Hospodine, otevři, prosím, oči jeho, aby viděl!“, potom ohledně svých nepřátel: „Poraz, prosím, národ tento slepotou!“, ale nakonec volá: „Hospodine, otevři oči těchto, ať vidí.“ (2. Král. 6,17.18.20) Jak u Eliáše, tak u Elizea byly ony modlitby skutečně podle Boha.
Pán Ježíš mohl říci: „Otče, děkuji tobě, že jsi mne slyšel. Já zajisté vím, že mne vždycky slyšíš (= vyslyšíš).“ (Jan 11,41.42) V Ev. Jana 16 říká Svým učedníkům: „V ten den ve jménu mém prositi budete, a nepravím vám, že já budu prositi Otce za vás.“ (26. verš) Když vstal z mrtvých, vzkázal jim po Marii Magdaléně: „Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu.“ (Jan 20,17) Tím byli informováni o svém novém postavení: Pán je uvedl do Svého vlastního poměru k Otci. A tak byli schopni (a spolu s nimi jsme i my) prosit v Jeho jménu. Děje-li se to, budeme vědět a cítit, které prosby jsou podle Jeho vůle, a ty On pak může vyslyšet.
Apoštol tu mluví o praktické důvěře v Boha, která vyzařuje z celého obsahu jeho dopisu. Tato důvěra se projevuje při všech našich potřebách na zemi, u všeho, co si naše srdce přejí na Bohu vyprosit. Víme, že vždy vyslýchá všechny naše prosby, když prosíme v souladu s Jeho vůlí. Jak vzácná je to výsada! Křesťan si nikdy nebude přát nebo chtít dostat něco, co by bylo proti Boží vůli. Avšak k tomu, co odpovídá Boží vůli, je Boží ucho vždy otevřené, vždy pozorné. Bůh si vždy všímá našeho hlasu. Není jako člověk, který bývá často tolik zaneprázdněn a zaměstnán, že ani nemůže slyšet, anebo je tak lhostejný, že slyšet nechce. Bůh nás vždycky slyší. Pozornost, kterou nám věnuje, je důkazem Jeho přízně. Proto se nám dostává to, oč Ho prosíme; Bůh vyslýchá naše prosby. Je to jistě výsada, jíž smíme také používat z lásky k druhým.
Všimněme si ale, že takové smělé doufání můžeme mít jenom tehdy, není-li naše svědomí něčím obtíženo. Neboť v opačném případě, tedy jestliže máme v praktickém smyslu slova zlé svědomí, nemáme smělost přistupovat k Bohu s modlitbou, protože Bůh je vždycky světlo, a vždy je svatý. Naproti tomu obdržíme vše, zač jsme prosili, chodíme-li před Ním v lásce, a činíme-li to, co se Mu líbí. „Zůstanete-li ve mně, a slova má zůstanou-li ve vás, cožkoli byste chtěli, proste, a stane se vám.“ (Jan 15,7).