Jistě nebude věřící, který by popíral, že žijeme ve velmi vážné a významné době. Připomíná každému jednotlivému křesťanu jako i celé Církvi Páně ono důležité: Bděte ‒ Pán blízko! Nevěra a mravní zkaženost rostou obrovským tempem, ačkoli Bůh chce mohutnými událostmi v přírodě, katastrofami, hladomory apod. lidmi otřást a probudit jejich svědomí. Jestliže někdy, tedy dnes plně platí výrok Písma: „Přibližuje se příští (= příchod) Páně… Aj, Soudce přede dveřmi stojí.“ (Jak. 5,8.9) Také pro věřícího je pomyšlení na to velice vážné, třebaže on nečeká soud, nýbrž slavnou budoucnost ‒ světlou, slavnou věčnost s Kristem, svým milovaným Pánem. Povolání křesťana má cíl v nebesích, neboť křesťan je na zemi pouhým poutníkem a cizincem. Všechna jeho očekávání a naděje jsou nahoře. Odpovědnost křesťana je ovšem nesrovnatelně větší než člověka tohoto světa, neboť všichni musíme být zjeveni před soudnou stolicí Krista, abychom vzali podle toho, jaká byla čí práce. Proto se křesťan usiluje líbit svému Pánu.
Jak je tomu s námi? Chtěli bychom snad pokulhávat a zůstávat pozadu, anebo budit třeba jen dojem, že jsme unavení a zemdlení? Kéž bychom naopak s apoštolem říkali: „My se neobracíme jinam k zahynutí.“ (Žid. 10,39) Ano, drazí, chtějme „činit přímé kroky nohama svýma“ (Žid. 12,13)! Patříme přece k nevěstě Krista, spoludědičce Jeho slávy, k nebeskému lidu, putujícímu k Otcovskému domovu. Jsme přece Jeho služebníky a služebnicemi, a jako tací Mu máme sloužit a svědčit o Něm. Jeho oběť nás jednou provždy očistila, posvětila a oddělila ‒ byl nám dán Jeho Duch, skrze Nějž smíme volat: „Abba, Otče!“ Nemělo by nám to být pobídkou, abychom před Ním žili jednoduše a věrně ‒ k Božímu zalíbení?
O jedné matce se vypráví, že často něco uvařila pro chudé ve své vesnici, a potom poslala své syny, odrůstající chlapce, aby to roznesli po domech. Jejich stejně staří spolužáci, kteří se s nimi potkali, se jim posmívali, protože si mysleli, že „správní kluci“ by přece měli dělat něco jiného než roznášet jídlo lidem, kterých si jinak v té vsi nikdo nevšímal. Ona matka však byla jiného názoru, totiž že pravá zmužilost se neprojevuje v činech, které druzí vychvalují, nýbrž v tom, že se obracíme zády k těm, kteří se druhým vysmívají. A neměla pravdu?
A tak můžeme rozumět tomu, co apoštol měl na mysli, když, veden Duchem Svatým, vybízí Korintské: „Zmužile sobě počínejte.“ Jde o to, abychom bděli a v plném vědomí, co všechno skrze víru vlastníme, projevovali tolik potřebnou pevnost. Apoštol jistě neměl na mysli jen muže v Korintu. Ne, ona ctnost je nepostradatelná pro každého věřícího, a to zvláště dnes, kdy se kolem nás rozmáhá odmítání všeho, co je Boží, a stále důležitější se stává odvaha dělat něco, čemu se jiní vysmívají.
Nikdy nezapomínejme, že stojíme po boku toho „Silnějšího“, Pána Ježíše, který porazil onoho „silného“ (Luk. 11,21.22). Brzy přijde okamžik, kdy budou „všeliká ústa zacpána“ (Řím. 3,19) a také zmlknou jazyky rouhačů, kteří nás dnes někdy zneklidňují!