Izaiáš 41,10
Věřící může procházet tisícerými bídami, starostmi, těžkostmi nebo útoky nepřítele ‒ vždy ale je s ním Boží povzbuzení: „Neboj se!“ Vždyť kdo by se nás také mohl dotknout, jsme-li skryti pod Božím štítem? Sám Bůh je tím štítem. Vyzbrojuje nás Svou silou, neboť o tom, že v nás samých není žádná síla, jsme se jistě s bolestí již častokrát přesvědčili. On je také „ve všelikém soužení pomoc vždycky hotová (= snadná k nalezení)“ (Ž. 46,2). Ale k tomu se ještě pojí něco velikého: On nás podpírá „pravicí spravedlnosti své“.
„Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista.“ (Řím. 5,1) Ano, v tom drahém jménu Ježíš jsme nalezli vše: odpuštění tak velkého množství svých hříchů, pokoj s Bohem, přístup k milosti a naprosto jistou naději na slávu. Něco většího nám Bůh už nemohl a nemůže dát, a méně toho být nemělo. Raduj se tedy, srdce mé, a ztiš se u Ježíšových nohou, ztiš se na Jeho srdci. Následuj příkladu Marie a Jana. Když tě Bůh ujišťuje svou milostí, nemusíš se vůbec lekat. On bude tvou silou, pomocí i oporou. A tak můžeš v životě vítězit, neboť Bůh je s tebou.
Asi před 150 lety pracoval Švýcar Samuel Gobat (1799 - 1879) jako misionář v Habeši (Etiopii). Několik let tam hlásal evangelium, ale neviděl žádné výsledky. Zdálo se, jako by všechno bylo proti němu; těžkostí přibývalo a zmocňovala se ho sklíčenost. V srdci se mu začala usazovat zlá myšlenka: Bůh tě opustil!
Při jedné cestě, kdy byl mimořádně unaven, se uchýlil do jedné jeskyně. Chtěl se tam trochu zdržet a povědět Pánu modlitbou celou svou těžkost. Modlil se dlouho. Když skončil, jeho zrak, který si mezitím zvykl na přítmí, si pojednou všiml hyeny, která ležela s mláďaty jen několik kroků od něho. Ani se nepohnula, ale očima ho ustavičně sledovala. Chvěje se strachem, uprchl misionář z jeskyně. Ona hyena ho mohla v několika okamžicích roztrhat. Jeho srdce se pozdvihlo s hlubokou vděčností k Bohu: Ne, Bůh tě nikdy neopustí!
David řekl na základě vlastní zkušenosti: „(Nikdy) jsem neviděl spravedlivého opuštěného.“ (Ž. 37,25) Za celý svůj život nikdy nebyl Bohem opuštěn. Sám se sice vícekrát vzdálil od Boha, ale Bůh se ho přesto nikdy nevzdal. Jenom jeden musel ve Své bolesti zvolat: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Ž. 22,2) S klaněním smíme na to odpovědět: Protože Ty, Pane Ježíši, jsi chtěl učinit smíření za mou vinu a chtěl jsi nést trest za mé hříchy.