Jakmile člověk pozná svou vinu a skrze víru v Ježíšovu obětní smrt dosáhne odpuštění a pokoje s Bohem, okouší skutečnou radost; poznal, že Spasitel za něho zemřel na kříži. Ale to je teprve začátek pravého života. Pán nám dává Své Slovo, bez něhož není možné správně pokračovat a růst. K tomu má spasený dále Ducha, který je z Boha, aby poznával věci, které nám jsou Bohem darovány (1. Kor. 2,12). Je to Duch, o Němž Pán Ježíš v Ev. Jana 16,14 říká: „On mne oslaví.“ Čím více se věřící, vyučovaný Duchem Svatým a Božím slovem, dívá na Pána, tím větší slávy v Něm nalézá. Učí se stále více poznávat úzká spojení Syna s Otcem, Jeho nikdy nekolísající poslušnost jako Syna člověka, ale také Jeho božskou lásku a moc vůči hříšníkovi.
Duch Svatý také vyučuje věřícího o věčných Božích uloženích, týkajících se Syna, nad jehož ctí a oslavením s horlivostí bdí. Přeje si, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. A skutečně, ať se na Syna díváme z kterékoli strany: jako na pravého člověka a současně pravého Boha, anebo v naplnění předobrazů, jakými byly zápalná oběť, suchá oběť, pokojná oběť, oběť za hřích a oběť za vinu ‒ všude objevujeme Jeho slávy. Z toho přirozeně plyne, že věřící se sám u sebe stává stále menším a Pán Ježíš se mu stává stále větším. Pavlovi byl životem Kristus, avšak Galatským musel říci: „Zdá-li se komu, že by něco byl, nic nejsa, takového vlastní mysl jeho svodí.“ (Gal. 6,3) Kéž by tedy Boží Syn měl v našem srdci vždy první místo! V nebi už vůbec nebudeme mluvit o sobě.
Máš se snad ještě tolik rád, že se dokážeš celý den nebo možná trochu kratší dobu zlobit na někoho, kdo tě přehlížel, namísto aby s tebou jednal pěkně přívětivě? Máš se ještě tolik rád, že tvé srdce a tvůj obličej, podoben citlivému tlakoměru, ihned ukáže, zda s tebou někdo jednal vřeleji nebo chladněji? Máš se ještě tolik rád, že se stýkáš jenom s těmi, kteří ti jsou milí a kteří tě mají v úctě, zatímco se zdržuješ daleko od těch, kteří jsou k tobě méně ohleduplní a příležitostně ti říkají pravdu?
Tak veliký ještě jsi sám u sebe, že se dokážeš celým srdcem zlobit, když se ti nedá za pravdu, ačkoli ji přece máš? Za tak velikého se ještě pokládáš, že v takových případech nenalézáš klid, dokud s velikou houževnatostí nedosáhneš uznání svého názoru? Jsi ještě tak veliký sám u sebe, že někomu, kdo ti jednou řekl pravdu, to nikdy nezapomeneš? Nazýváš se Božím dítětem, ale ještě se máš tolik rád, že by si tě někdo mohl splést s nějakým neznovuzrozeným světským člověkem, který má před sebou jenom své já?
Jak dlouho, myslíš, že to ještě bude trvat, než se staneš tak malým ve svých očích, že ti bude úplně jedno, jak si tě váží? Kdo má v srdci vřelé přání stále lépe poznávat Pána Ježíše, aby Jej mohl vždy více obdivovat, ztratí lásku k sobě a bude se podobat svému Mistru. Sebeláska je ovoce staré, zlé přirozenosti a význačný rys lidí posledních dnů (2. Tim. 3,2). Uč se od Davida, muže podle Božího srdce. Když jím Míkol pohrdla, David odpověděl: „Ještě více se opovrhu nežli tuto, a ponížím se sám u sebe.“ (2. Sam. 6,22+)