2. Korintským 1,4
Jestliže Bůh dává Svým dětem něco trpět, sleduje tím různé cíle. Jedním z nich je, aby byly učiněny chápajícími a soucitnými pro bolesti a utrpení druhých. Mají být také v tomto směru „připodobněni obrazu Syna jeho“ (Řím. 8,29), o Němž prorok Izaiáš svědčí: „Jistě, On utrpení naše nesl, a bolesti naše vlastní na sebe vzal“ (srov. s Iz. 53,4+; Mat. 8,16.17; 9,36 a 20,34). Když proděláme nějaké těžké utrpení, situaci, zármutek a bolest, a zakoušíme v tom Boží slitování a potěšení, jsme schopni naprosto jinak spolucítit, potěšovat či radit než někdo, kdo takové zkoušky neprožil. Ale pro každého z nás je důležité, abychom v takových souženích měli srdce poddané Bohu a vlastní vůli zlomenou. Neboť jenom do pokořené duše, která se sklání před Jeho vůlí a podvoluje se jí, On vlévá balzám Svého potěšení a uschopňuje ji, aby později mohla z tohoto potěšení něco udělovat. U pisatele dnešního verše, apoštola Pavla, tomu tak bylo, takže také mohl skutečné potěšení (které sám obdržel od Boha) udělovat jiným, kteří je potřebovali. Není ostatně žádné jiné účinné potěšení nad to, které dává Bůh, který se nazývá: „Otec milosrdenství (= slitování), a Bůh všelikého potěšení.“ (2. Kor. 1,3)
Jak je dobré, že známe zdroj potěšení, otcovské srdce, které nás miluje a potěšuje! Kromě toho máme Jemu po boku na Jeho trůně také Toho, který na Své cestě tímto světem trpěl, jako nikdo jiný před Ním i po Něm. Proto On má dokonalé porozumění a soucit se všemi, kteří musejí procházet utrpeními, a může pomáhat těm, kteří jsou ve zkouškách. V Novém zákoně začínají tři Epištoly po úvodních slovech pozdravu slavným zvoláním: „Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista!“
V 1. Ep. Petra se chvalořečení týká spasení. Můžeme vůbec dost děkovat Bohu za to, že „podle mnohého milosrdenství svého znovu zplodil nás“? On se sklonil až k nám, kteří jsme se beznadějně nalézali v bídě hříchu, a učinil nás Svými dětmi. S živou nadějí v srdci jsme nyní na cestě k Němu domů.
V 2. Ep. Korintským apoštol oslavuje Boha za to, že se Svému lidu prokazuje jako Otec slitování a Bůh veškerého potěšení. Nikdo nedovede tak potěšit jako náš Bůh a Otec! Pro každé soužení, do něhož se může dostat některé z Jeho dětí, má zvláštní, pravé slovo, správné potěšení, potřebné povzbuzení. Jestliže v Starém zákoně zaslíbil: „Jako toho, kteréhož matka jeho těší, tak já vás těšiti budu“ (Iz. 66,13), tedy to platí i dnes.
Potřetí nalézáme toto chvalořečení v Efezským 1. a to v souvislosti s požehnáními, která nám Bůh daroval. V Pánu Ježíši nám požehnal všelikým duchovním požehnáním. Vše, co jednou budeme okoušet v nebi, je už dnes naším podílem: že jsme Božími dětmi, naše synovství, okoušení Boží lásky, obecenství s Bohem a naším Spasitelem, radost z Pána Ježíše, naše společné postavení jako Kristova nevěsta a nesmírně mnoho dalších věcí. ‒ Kéž by jen naše srdce více chválila a méně si stýskala a bědovala.