Jakuba 4,6
Pýcha je největší ze všech druhů zla. Je to skutečné zlo, které na nás ustavičně číhá. Ze všech našich nepřátel je pýcha tím nejhouževnatějším, jenž nejpomaleji umírá. Dokonce i synové tohoto světa jsou schopni toto poznat. Bůh nenávidí pýchu více než cokoli jiného, protože ona dává člověku to místo, které patří jen Bohu, Jemu, jenž jedině je nade vše vyvýšený. Pýcha brání obecenství s Bohem a přivolává na sebe Jeho soud, neboť Bůh se pyšnému protiví. Vyhladí jméno pyšného, ano, je psáno, že Bůh určil den, kdy „sehnuta bude pýcha člověka a snížena bude vysokost lidská“ (Iz. 2,17).
Nemůžeme si navzájem způsobit větší škodu, než když jeden druhému lichotíme. To je nejlepší potrava pro pýchu. „Člověk, kterýž pochlebuje příteli svému, rozprostírá síť před nohama jeho.“ (Přísl. 29,5) My jsme navíc také až příliš krátkozrací, než abychom mohli posoudit stupeň zbožnosti našeho bratra; bez váhy svatyně nejsme schopni správně posuzovat a ta váha se nalézá v ruce Toho, jenž je zpytatel srdcí.
Nejlepším křesťanem je asi ten, o němž není nikdy nic slyšet, třeba nějaký chudý dělník nebo sluha, kterému je Kristus vším a který všechno dělá pro oko Pána, ano, jenom pro Jeho oko. Neboť jenom Pán je toho hoden, aby byl slaven, ctěn a vyvyšován. (J. N. D.)
„Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost. Poddejtež se tedy Bohu…“ Toto je jistě konečný cíl Božích cest s námi. A dokud toho není dosaženo, nemá člověk ve svém srdci pokoj. Podobá se vzpurnému tažnému zvířeti, které se vzpíná proti ostnu, a tím si vlastně samo způsobuje jen ještě hlubší a bolestnější zranění. Podobně to čteme i v 1. Petr. 5,5.6: „Bůh zajisté pyšným se protiví, ale pokorným dává milost. Pokořtež se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil časem svým.“
A je to snad skutečně tak těžké podrobit se Bohu, který nás přece tak nevýslovně miloval, že za nás vydal Svého jednorozeného Syna, a který se dnes nestydí nazývat nás Svými dětmi? ‒ poddávat se Bohu, jehož moudrost a prozíravost jsou stejně dokonalé jako Jeho dobrotivost a přívětivost ‒ a konečně Bohu, bez jehož vůle nepadá se střechy ani jeden vrabec, a v jehož počtu jsou všechny vlasy na naší hlavě? ‒ Právě naopak! Nic není blaženější než předávat se s dětskou důvěrou srdci a ruce takového Otce, dbát na Jeho vedení a poddávat se Jeho vůli. Boží dítě vždycky může být potěšeno a šťastné. Nepotřebuje se o nic úzkostlivě starat; může svou vůli klidně podřizovat Boží vůli, neboť Bůh, který Své děti tak nevýslovně miluje, pro ně přece má ve všech věcech dobrou a dokonalou vůli (Řím. 12,1).