Matouš 9,13
„Blahoslavení chudí v duchu“ ‒ tak to kdysi řekl Pán Ježíš v kázání na hoře (Mat. 5,3+). Co je to za lidi tito „chudí v duchu“? Takový ztracený (marnotratný) syn leží v náruči otce a s těžkostí říká: „Otče, zhřešil jsem… nejsem více hoden slouti synem tvým.“ (Luk. 15) A tam zase jedna ubohá žena v domě Šimona, farizea: „Stojíc zezadu u noh jeho s pláčem, počala slzami smáčeti nohy jeho.“ (Luk. 7,38) Anebo celník (publikán) v chrámě, který se bil v prsa a modlil se: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ (Luk. 18,13)
Tři ubozí zlomení, zkroušení, nehodní leží pro své hříchy v prachu; každý došel ke konci sám se sebou. Onen „ztracený“ (marnotratný) se vrhá do rukou milujícího otce; „hříšnice“, jak ji pohrdavě nazval pyšný farizeus, se vrhá k nohám Ježíše, Spasitele hříšníků; a všemi počestnými lidmi opovrhovaný celník (publikán) se bije v prsa v chrámě, v Boží přítomnosti, pln odporu k sobě. Všichni se uchýlili k veliké Boží milosti a k lásce Spasitele hříšníků.
Vedle nich stojí s hrdě pozdviženou hlavou tři „bohatí“ v duchu. Farizeus Šimon ‒ pyšný, samospravedlivý a nepokořený. Vůbec netouží po Spasiteli-Bohu, který je mu tak blízko. Stejně tak bratr „ztraceného syna“: stojí venku a nemůže sdílet s otcem jeho radost. A uvnitř chrámu stojí jeden zbožný muž, rovněž farizeus, přímo v Boží blízkosti ‒ a přesto tak daleko od Něho! Bohatý v duchu nepotřebuje žádného Spasitele.
G. Champlain byl evangelista, který měl i správné pochopení pro humor. Ve svých přednáškách byl vždy velice přímý a často se dotkl posluchačů. Poselství evangelia přednášel přímo, bez okolků. Ne každému se to líbilo.
Po jednom takovém proslovu k němu přišlo několik posluchačů, kteří si mu stěžovali, že je příliš osobní a kritický. „Cožpak nevíte, že to lidem není zrovna příjemné, když se jich tak přímo dotýkáte?“ Champlain se na ně podíval a řekl: „Ach, to je mi líto, že jsem snad některé lidi tak nemile zasáhl. Rozhodně jsem to neměl v úmyslu. Víte, já když mluvím, snažím se vždy mířit přímo na ďábla. Jestliže se však někdo zdržuje příliš blízko ďábla, je v nebezpečí, že také bude zasažen.“
Proč se mnozí lidé rozčilují, když jim někdo řekne, že jsou hříšníci? Zda ne proto, že v tom je kus pravdy a jejich svědomí se to nelíbí? Ale nezapomínejme, že Bůh nezkrášluje pravdu o skutečném stavu člověka, protože mu chce pomoci. Ale se Svým spasením může vyjít vstříc jenom tomu, kdo se před Ním pozná jako hříšník. Jak by mohl pomoci nějakému samospravedlivému?