Jan 3,30
Nadepsaný verš je výrokem Jana Křtitele. Slovem „On“ je míněn Pán Ježíš, jehož příchod Jan Křtitel připravoval. Jakmile však Kristus, kterého ohlašoval, vystoupil na veřejnost, chce Jan ustoupit do pozadí. Když slovy: „Aj, Beránek Boží!“ ukázal na Pána Ježíše, opouštějí ho dokonce dva z jeho učedníků, aby se stali následovníky Pána Ježíše. Jan byl připraven zůstat úplně v pozadí, aby Pánu Ježíši uvolnil první místo.
Zdalipak by se také náš život neměl vyznačovat takovým osobním postojem? Je to vlastně vysvědčení chudoby, jestliže věřící křesťan mluví o svém obrácení jako o nejvyšším bodu svého života. Den našeho obrácení by měl být začátkem našeho růstu v poznávání Pána Ježíše a v chápání Jeho úžasného spasitelného díla na Golgotě. Jak málo toho člověk ještě ví o slávě osoby svého Spasitele a o velikosti vlastní viny před Bohem, když jako ztracený hříšník se uteče s vírou k Spasiteli!
Pravidelným čtením a studováním Bible zjišťujeme stále více, čím je v Božích očích hřích. Přitom se nám bude milost, která nás spasila, jevit stále větší. Především ale budeme stále více poznávat, jak úžasný a slavný je Pán Ježíš. Je věčný Boží Syn, Syn Otcovy lásky. Ale jako pokorný a závislý člověk tu žil na zemi a vykonal dílo vykoupení. Kéž by zaujímal vždy více první a ústřední místo v našem životě!
Jeden malý chlapec přišel k mamince a řekl: „Mami, já už jsem skoro tak veliký jako Goliáš, měřím skoro tři metry!“ ‒ „Co to povídáš!“ odvětila udivená matka, „jak jen jsi na to přišel?“ ‒ „Víš, mami, já jsem si vyrobil své měřítko, a když jsem se jím změřil, byly to téměř tři metry!“
Neděláme to tak často i my? Pavel označuje za „nerozumné“ ty Korintské, kteří „sami sebou sebe měřili, a přirovnávali sebe sobě“ (2. Kor. 10,12). Chtějme raději hledět na slavnou velikost našeho Pána a usilujme růst ve všem „v Něho“!
Jeden služebník Páně kdysi řekl: „Mohu dobře zjistit, zda některý křesťan roste. Podle toho, jak duchovně roste v milosti, bude vyvyšovat svého Pána a Mistra, méně mluvit o tom, co sám dělá, a bude se sám u sebe stávat stále menším a menším, až ‒ jako jitřenka ‒ bude úplně přezářen vzešlým sluncem.“