3. Janova 2+
Toto přání píše apoštol „milovanému Gájovi“, kterého miloval „v pravdě“ (1. verš). Stav duše tohoto věřícího byl tak dobrý, že apoštol mu mohl jenom přát, aby také jeho tělesné zdraví bylo tak dobré.
Nemáme se tu nad něčím zamyslet? Cožpak totiž u nás věřících většinou nestojí na prvním místě tělesné zdraví, takže si vlastně musíme přát, aby se také naší duši vedlo stejně dobře jako našemu tělu?
Naše tělo je ovšem Boží dar, za nějž Mu jsme osobně odpovědní, a měli bychom se jistě snažit správným způsobem si zdraví uchovat. Písmo nám jasně ukazuje, že tělesné zdraví je něco, zač máme být Bohu bezpodmínečně vděčni. Není to nic samozřejmého, jestliže nám Bůh dává zdraví.
Položme si však otázku: jak to vypadá se zdravím naší duše, s naším vnitřním člověkem?! Mohlo by být o nás vydáno stejné svědectví jako o Gájovi, že také naší duši se dobře daří? Položme si sami upřímně otázku: nač myslíme více: na svůj tělesný nebo duchovní dobrý stav? Jako rodiče dbají, aby jejich malé děti rostly, také Bůh čeká, že budeme vnitřně růst a zdárně prospívat. Božím cílem v našem životě je duchovní růst a dobrý stav. Samo sebou se to nestane. Je tomu jako v přirozeném životě. Špatná potrava a zlé životní návyky vedou k nemocem. Jestliže se po duchovní stránce sytíme špatně a děláme věci, které se nemohou Bohu líbit, jistě se i naší duši nepovede dobře.
Milovaný Gájus měl dělat něco důležitějšího, než jen pěstovat své tělo. „Chodil v pravdě“ ‒ to znamená, že v jeho praktickém životě se projevovalo působení života z Boha, který obdržel. Nemiloval „slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou“. Bylo v tom ustavičně vidět důkaz nového života, vždyť „víme, že jsme přešli ze smrti do života, neboť milujeme bratří“, a „každý, kdož miluje toho, který zplodil, miluje i toho, kterýž zplozen jest z něho“ (1. Jan. 3,14.18; 5,1).
Jak potěšující je setkat se s takovými věřícími. Můžeme se z nich radovat a mít k nim plnou důvěru jako apoštol ke Gájovi. Vidí nás naši spoluvěřící také takové?