Lukáš 12,13
Pán Ježíš právě vykládá nebeské zásady království. Pojednou do toho vpadá jeden syn tohoto světa s majetkovým sporem. Jak málo ten člověk věděl o osobě Toho, jenž před Ním stál! Nevěděl nic o tajemství Jeho bytosti ani o cíli Jeho nebeského poslání. Cožpak sestoupil s nebe proto, aby řešil spory o dědictví anebo byl rozhodčím mezi dvěma lakomci? Lakomství zřejmě ovládalo jak žalobce, tak obžalovaného: jeden si přál udržet z majetku co možná nejvíce a druhý zase chtěl z toho co nejvíce dostat. „A on řekl jemu: Člověče, kdo mne ustanovil soudcem aneb děličem nad vámi?“ V takovéto věci nejde o to, kdo je v právu nebo v neprávu. Podle Kristova učení byli v neprávu oba. A k tomu jakou cenu má nějaké pozemské dědictví ve světle věčnosti? Kristus nepřišel, aby byl rozhodčím nad dědictvími. Vždyť byl „dědicem všech věcí“. Vinice Izrael, Davidův trůn, ba celé stvoření Mu patřilo, ale vinaři řekli: „Tento jest dědic, pojďte, zabijme jej, aby naše bylo dědictví!“ (Luk. 20,14) On se ve Své dokonalé trpělivosti podrobil a skrze toto ponížení až na smrt zničil moc satana. A tak v učení i v životě tohoto nebeského člověka vidíme vyjádření zásad Božího království. Jak to musí Pána rmoutit a jakou Mu působí nečest, jestliže ti, kdo vyznávají, že jsou Jeho lid, projevují při dělení dědictví tak málo nebeského smýšlení. Satanu se často podařilo takovýmto způsobem rozdvojit lidi, mnohdy až do konce života. Každý měl za to, že je v právu, a zatím všichni činili neprávě. O dva verše dále Pán Ježíš řekl: „Viztež a vystříhejte se lakomství; neboť ne v rozhojnění statku něčího život jeho záleží.“ (Luk. 12,15) ‒ Jak velice vážné je toto napomenutí Páně. Jak těžké je popsat přesně, čím vším je „lakomství“, jak je obtížné vykreslit tento kořen všeho zla ve všech jeho nejrozmanitějších projevech a odstínech! Vyskytuje se, jak kdosi pověděl o světáctví, ve všech barvách: „od bělavé až do černé jako uhel“; a jen tehdy, jsme-li naplněni nebeským smýšlením a vedeni zásadami věčnosti, jsme schopni jít na kloub tomuto zlu a jeho projevům a účinkům. Lakomství bývá často také pramenem pokrytectví. Bylo tomu tak u farizeů a podobně tomu může být i u nás. V Luk. 16 čteme: „Slyšeli pak toto všechno i farizeové, kteří byli milovníci peněz, a posmívali se jemu.“ (14. v.) Podobně je tomu s těmi, kteří jsou dnes zajatci lakomství. Snaží se vyhnout působení pravdy na své svědomí, hledí otupit ostří Božího slova. Snaží se dát pravdě takový výklad, aby k nim nedosáhla a nezasáhla jejich svědomí. Tak se ale vždy více připravují o schopnost vnímat a cítit, co je čisté, spravedlivé a dobré, a dostávají se tak stále více pod moc nepřítele. Jiná cesta není možná. Buď jsem řízen čistým učením Božího slova, anebo mne vedou nečisté zásady světa, které připravil satan. Ve 3. kap. Koloským (5.-6. v.) se praví: „Protož mrtvěte údy své zemské, smilstvo, nečistotu, chlipnost (= vášeň), žádost zlou i lakomství, jenž jest modloslužba, pro kteréž věci přichází hněv Boží na syny vzpurné (= nepoddané).“ Jak vážné je také jiné místo Písma: „Nyní pak psal jsem vám, abyste se nestýkali (s tím), kdo, má jméno bratr, (ale) je smilník, nebo lakomec… s takovým ani nejezte.“ (1. Kor. 5,11+)