Dnes více než kdy jindy je kladena veliká váha na ozdobu a drahé šaty. A zvláště ženám a dívkám je tak blízké zdobit se a zdůrazňovat osobní marnivost vnější ozdobou, moderními, nestřízlivými účesy a oděvem podle poslední módy. Často se tvrdí, že toto si každý musí zařídit podle svého svědomí. Ale ve světle výše uvedeného místa z Písma takové tvrzení neobstojí. Naopak, navenek se přece ukazuje, co je v srdci. Jestliže to je Pán Ježíš, jenž vyplňuje mé srdce a můj život, nebudu cítit potřebu nosit na sobě znaky Egypta. Věřící přece byl vyveden z Egypta (ze světa), aby tu žil ke cti svého Pána.
Když jsme shromážděni kolem Jeho stolu a připomínáme si Jeho utrpení a smrt, jsme také upamatováváni na to, že jsme spolu s Ním zemřeli. Skrze Něho je mi svět ukřižován a já světu (Gal. 6,14). Jak zarmucující musí být pro Pána, vidí-li někoho, kdo sice vyznává, že je venku za stany, nesa Jeho pohanění, jenž ale skrze projevy světského smýšlení v odívání a ozdobování dokazuje, že vlastně ještě žije „ve světě“.
To ovšem neznamená, že bychom měli zanedbávat způsob, jak se odíváme. Apoštol Pavel píše: „ oděvem slušným“, což lze také překládat: „patřičným“, „vhodným“. Kde však najdeme mezi „lidmi 21. století“ ještě stud a mravnost? Kéž by nám sám Pán ukázal, jaké o tom má myšlenky, a my byli jejich činiteli. Kde se ještě najde opravdová Boží bázeň? Zda se nestala skutečně ojedinělou věcí? Ale tam, kde ještě je, to poznáš už na zevnějšku. Takový člověk se nechce líbit lidem, ale Pánu; chce Mu být stále podobnější a chce být stále více proměňován v Jeho obraz. Kde je toto přáním srdce, nebude se ukazovat snaha po vnější ozdobě, zlatu, stříbru, perlách, nápadném účesu atd.
Jinou, pro Boha mnohem cennější ozdobou je „ten skrytý srdce člověk, záležející v neporušitelnosti krotkého (= mírného) a pokojného ducha, kterýž před obličejem Božím velmi drahý jest“ (1. Petr. 3,4). Takováto „ozdoba“ je viditelná navenek, aniž se o to její nositel(ka) musí nějak mimořádně usilovat. Tam potom samo sebou bývá v souladu s celou bytostí i odívání ‒ a to k Páně cti.
Tam není třeba otázek: „Mohu?“, „Smím?“, anebo výmluv: „Vždyť jiní to také dělají!“ ‒ ne, tam se srdce zaměstnává jen jednou otázkou: „Co by tomu řekl můj Spasitel? Co se líbí Jemu?“ Stojí to za to zamyslet se v přítomnosti Páně nad všemi místy Písma, která se vztahují k tomuto předmětu. Výsledkem pak jistě bude čest a oslavení našeho drahého Pána. I svět pak uvidí, že žijeme podle jiných zásad. Podle „dobrých skutků“ pozná, že máme na srdci čest našeho Pána. To pak nebudou „skutky těla“, které jsou před Bohem bezcenné, nýbrž to, co by Duch Boží při nás tak rád způsobil ‒ z lásky k našemu drahému Pánu. Kolik „dobrých skutků“ by mohlo být učiněno, kdyby s Ním naše srdce zůstávala úzce spjata!