9. srpen

Budiž tedy táž mysl při vás, kteráž i při Kristu Ježíši byla.

Filipským 2,5

I

U člověka bývá zpravidla rozhodující jeho smýšlení: to, nač jsou zaměřeny jeho myšlenky a jeho úsilí. Když onen první člověk uposlechl hlasu svůdce, vyvstalo v něm přání, aby byl jako Bůh ‒ tj. roven Bohu. Nebyl spokojen s údělem a postavením, které mu Bůh dal. Chtěl se dostat dále, výše. A, drazí, zda to není podnes hlavní snahou světa? Člověk tohoto světa se chce vyšinout, vyvýšit, a tak pýcha srdce spolu se zlou žádostí jsou význačné rysy světa bez Boha. Všechno úsilí padlých Adamových synů je zaměřeno na to: být něčím víc a stát výše než druzí. Jak zlá je to snaha lidí tohoto světa! A jak snadno mohou být něčím podobným nakaženy i Boží děti!

Nadepsaný výrok Písma nám ukazuje něco úplně jiného, totiž vznešený příklad našeho Pána, který se sám ponížil. On, jenž byl ve způsobu Božím, to nepokládal za kořist být rovný Bohu ‒ On Jím skutečně byl ‒ nýbrž sám sebe zmařil, opustiv božskou slávu a stav se člověkem. Dobrovolně zaujal nejnižší místo a byl připraven vzít na sebe všechna utrpení, spojená s takovým postavením. Ano, takové bylo smýšlení, jež bylo v Kristu Ježíši. Taková mysl má být i v nás. Mezi těmi, kdo jsou ochotni zaujmout nejposlednější místo, nebude nikdy závist nebo svár, i když jich bude velice mnoho. Naproti tomu ti, kteří chtějí zaujímat nějaké vysoké místo, budou mezi sebou vždycky v nepřátelství a v žárlivosti, i když jich třeba bude jen málo. Křesťan se však smí řídit svým vznešeným Vzorem a usilovat být jako On. A bude přitom šťasten.

Jak vzácnou květinou je nízké smýšlení o sobě. Ze staré přirozenosti nikdy nevyroste ‒ roste jen na hrobě vlastního „já“. Ale věřící má (a je k tomu také způsobilý) chodit v nízkém smýšlení o sobě. Učí se tomu při následování Pána, který řekl: „Vezměte jho mé na sebe, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ (Mat. 11,29) Jestliže některý křesťan nedbá na výše uvedené napomenutí, brzo ztratí radost v Pánu. Bude zaujatý sám sebou a bude se urážet na všech možných věcech kolem sebe.

Jak je ale možné tohoto smýšlení dosáhnout? Jenom hleděním na Ježíše Krista. On sám sebe zmařil, „ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže“ (Fil. 2,8). Díváme-li se na Něho v tomto Jeho hlubokém ponížení, nebudeme už myslet na sebe a tak budeme schopni zaujímat nízké místo. Bůh se usiluje vzbudit v nás takové smýšlení, a tím nás uzpůsobit k službě druhým. Neměli bychom se tedy snažit oslavovat Pána takovým smýšlením a sloužit druhým? On to Svým časem odmění.

Díváme-li se na to, jak Pán umýval nohy učedníků, uvidíme hluboké ponížení se našeho tak vyvýšeného Pána. A říká-li On pak: „Poněvadž tedy já umyl jsem nohy vaše, Pán a Mistr, i vy máte jeden druhému nohy umývati. Příklad zajisté dal jsem vám“ ‒ mluví to k našim srdcím. Jenom v takovém smýšlení můžeme mezi sebou konat užitečnou službu. Kéž bychom se v tom smýšlení cvičili a vždy se Mu v tom chtěli podobat!