1. Samuelova 20,3
V jednom městě se konaly evangelizační přednášky. Dvě ženy se potkaly na rohu ulice a mluvily o tom. Jedna z nich, křesťanka, ukazovala oné druhé, že musí přijmout Krista jako svého Spasitele. Ta však nechtěla uznat, že její skutečný stav je beznadějný, ztracený. „Uznávám ovšem,“ řekla, „že musím obrátit list v knize svého života a začít nový život.“ ‒ „Jenomže,“ odvětila ona první, „cožpak můžete vědět, že jste třeba už nedošla ke konci své knihy? A zda vůbec ještě máte nějaký list obrátit?“ ‒ Následovalo rozpačité mlčení. Na to ona ještě nikdy nepomyslela.
Zítřejší den nám skutečně nepatří. Náš život je jako pára, která se na maličko ukáže, a potom mizí (srov. s Jak. 4,13-15). Je tedy rozhodně pošetilé odkládat nutné spasení na nějakou nejistou pozdější dobu. Kdo může říci, zda se ještě naskytne příhodný okamžik? Ale i kdyby nám bylo dáno znovu začít život od začátku, co potom s našimi minulými hříchy? Ani jeden z nich nemůže člověk zrušit anebo vymazat. Je ostatně bláhové domnívat se, že by bylo možné z dneška na zítřek změnit svůj život tak radikálně, že bychom mohli list svého života v budoucí době uchovat neposkvrněný a bez hříchu. Co se ti nepodařilo v minulosti, nedokážeš uskutečnit ani v budoucnosti. To, co potřebuješ, je Spasitel, který by nejen vymazal skvrny hanby tvého uplynulého života, nýbrž který by také vzal do Své ruky tvůj budoucí život a vedl tě podle Božího zaslíbení. Tohoto Spasitele můžeš nalézt ještě dnes. Je to Pán Ježíš, který na kříži na Golgotě zemřel za ztracené hříšníky.
Jeden velice nadaný avšak nevěřící student náhle vážně onemocněl. Lékař zjistil těžký zánět plic a dodal, že nemocný vydrží na živu už jen asi 12 hodin. Bylo to sděleno i nemocnému. „Já že mám zemřít?“ zvolal zděšeně. „To není možné!“ a zoufale lomil rukama… Jeho svědomí se probudilo ze spánku smrti a lhostejnosti. „Jestliže jsem se mýlil,“ řekl si sám u sebe, „jestliže pokání, obrácení a znovuzrození jsou skutečná fakta, která má duše nepoznala, ‒ co mi zbývá?“
Nepokojně sebou mládenec zmítal z boku na bok, ale svírající úzkost jeho duše se nedala zapudit. Na mysl mu však vstupovalo často slýchané Boží slovo a působením Ducha Svatého mu počalo ukazovat na to, že musí jako ztracený hříšník přijít k Ježíši Kristu a že Jím musí být očištěn a obnoven. Ale ani tu ještě nedošel hledaného pokoje. Zemdlen a vyčerpán složil svou zemdlenou ruku na podušku a v témž okamžiku dal též své sklíčené duši uchýlit se do náruče Pána Ježíše. Uvěřil Jeho slovu, předal se Mu na milost a nalezl pokoj. Krátce před svým skonem řekl svému příteli: „Loučím se s tebou; jdu k Ježíši!“