1. Tessalonickým 5,16-18
Ustavičně se modlit? ‒ To ano. Ale děkovat v každé situaci: je to vůbec možné? Když třeba jsem nemocen, když rostou starosti o rodinu, když musím každý den do práce, která mne nebaví ‒ když už napřed vím, co vše mne zase bude skličovat a tížit ‒ je možné při tom všem ještě děkovat?
Ale nestálo by za to zamyslet se třeba nad tím, že by to vše přece mohlo být ještě mnohem horší, že Bůh nedopustil, aby ses dostal do ještě tíživější situace, že těžkosti některých tvých bratří a sester v Kristu jsou ještě větší? Možná že pak přece jen začneš děkovat. A pak si také uvědomíš, že každý den okoušíš Boží pomoc. Začínáš-li dnes tento den, víš už, že máš ten včerejší za sebou: také tam jsi poznal Jeho dobrotivost!
Proč ale je v souvislosti s děkováním řeč o Boží vůli? Protože Bůh také chce, abychom se vždycky radovali: chce do našeho srdce vkládat radost. Nikdo to nevydrží jít trvale životem bez radosti. Bůh to ví. A proto nám říká, že „milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému“ (Řím. 8,28). A přijmeme-li toto skutečně jako své hluboké přesvědčení (jak nám to ale často bývá zatěžko!), pak budeme schopni děkovat i v nejrůznějších situacích a poměrech a pak se také budeme radovat.
A tak ti pro dnešní den přeji, abys přesto při všech těžkostech našel příčinu k děkování! „Dobrořeč, duše má, Hospodinu, a nezapomínej se na všechna dobrodiní jeho.“ (Ž. 103,2) V Novém i Starém zákoně Duch Svatý vede věřící, kteří se bojí Boha, k tomu, aby radostně chválili Boha a děkovali Mu. Právě tehdy, když jsme Mu „oznámili naše prosby“ (Fil. 4,6), nemáme zapomínat na děkování. Jinak se totiž snadno může stát, že při připomínání našich záležitostí zapomeneme na to, s kým máme co činit. Naše potřeby, těžkosti a starosti nás mohou tolik zaměstnávat a zaneprázdňovat, že už nemyslíme na Boží velikost a slávu a na dobrotivost a lásku našeho Otce.
Prvořadou věcí v modlitbě, jíž Pán učil Své učedníky, bylo: „Posvěť se jméno tvé!“ Také my musíme ve svých modlitbách myslet nejprve na svatost Toho, s nímž mluvíme. Takto si vírou uvědomujeme Jeho přítomnost. Na modlitbě před tím Věčným, Svatým a Všemohoucím klečíme. A pak by vždycky měla být před naším srdcem také Jeho do-brotivost. On je láska, a to i tehdy, když nás vede po namáhavých cestách, skrze údolí stínu smrti, zármutku, těžkostmi pouště. Vždy tu je Jeho láska a nikdy nepřestává. A ctíme Ho, jestliže si ji uvědomujeme právě v těžkostech, a je to důkazem, že Mu důvěřujeme. Nezapomínejme též na všechna Jeho dobrodiní, aby nám tíže poměrů nezastírala výhled na Jeho lásku a věrnost! „Svou nemožnost bez Tebe znám a proto sil a braň mne sám,… Dej ať zář sladké lásky Tvé, na cestě pusté blaží mne.“ Jestliže Mu ve všem děkujeme, ukazujeme tím, že ve všem souhlasíme s Boží vůlí a chceme ji naplňovat.