Žalm 2,4
Tento Žalm obsahuje prorocké události. Mluví o vítězství Pána nad všemi Jeho nepřáteli. On, jenž trpěl a zemřel, avšak vítězně vstal z mrtvých, nyní trůní ve Své nebeské slávě. Ale opět přijde, aby vykonal soud. Bůh slovy tohoto Žalmu varuje vysoce postavené osobnosti světa a vybízí je, aby se poddaly. Dosud trvá Jeho trpělivost a milost.
Jako kdysi Pilát, Herodes, Židé i pohané osnovali plány proti Pánu, bude tomu mnohem větší měrou, až vykoupení lidé opustí tuto zem. Zdalipak se už dnes nesetkáváme s duchem, který se staví proti Bohu s pohrůžkami a popouzí Ho? Mnozí vědomě povstávají proti Bohu. Zpyšnělí pokrokem, vynálezy a technikou vyzývají Boha, aby dokázal Svou existenci. Ale i když družice a rakety krouží kolem země, i když člověk chtěl dobýt vesmír ‒ veliký Bůh trůní v nebi, směje se, Pán posmívá se jim. Pozoruje, jak člověk, pouhý červ, nepatrný červíček (Job 25,6), se pokouší pronikat do oblastí, které mu jsou zapovězeny. Bůh k němu bude brzy „mluviti v hněvě svém, a v prchlivosti své předěsí je“ (5. v.). Potom dolehnou na celý svět hrozné soudy. Avšak tím nejhroznějším bude ohnivé jezero, neuhasitelný oheň, nekončící, věčné trápení!
Nyní je ještě doba milosti! Kéž by se ještě mnozí dali varovat a dosáhli skrze Pána Ježíše odpuštění svých hříchů. Pak budou v naprostém bezpečí. „Kdož věří v Syna (Božího), má život věčný… a na soud nepřijde.“ (Jan 3,36; 5,24)
Za dnů francouzské revoluce zakončil jeden mluvčí Božích nepřátel svou chvástavou řeč v chrámu Notre Dame takto: „Mrtvé bohy jsme vyměnili za zdravý rozum.“ A vskutku, ve Francii se tenkrát snažili vzít to s bezbožnictvím doopravdy. Pařížská obecní rada prohlásila 14. října 1793 všemohoucího Boha za sesazeného. Všechny znaky křesťanství na kostelech a hřbitovech byly odstraněny, křesťanské bohoslužby, prodej Biblí, křesťanských spisů a veršů byl zakázán.
Jeden křesťan, když se tenkrát kdesi mluvilo o tom, že musí zmizet každé znamení, které připomíná Boha, střízlivě poznamenal: „Inu, hvězdy na nebi zatím asi budete ještě muset ponechat!“
Hrozné krveprolití v oněch dnech, které se nezastavovalo před ničím, proudy slz, dosud nevídaný nářek národa porobeného v úzkost a bídu, trosky nesčetných rodin ‒ to vše varovným hlasem mluví k pokolením všech věků o tom, co se stane s národem, který se zřekne Boha. „Ale ten, jenž přebývá v nebesích, směje se, Pán posmívá se jim.“