Srdce všech spasených by měla být s jednoduchostí (prostě) zaměřena na jejich Pána a Vykupitele a jejich každodenní život a cesta by se měly vyznačovat věrnou oddaností, ochotnou poslušností a radostnou vděčností. Ale žel, ve skutečnosti tomu někdy bývá jinak! Ďáblu, tomu „starému hadu“ se podařilo uvést mezi věřící mnoho světského smýšlení, tíhnutí k viditelným věcem, přizpůsobování se světu, ba i hříchu a zkaženosti. Všeobecný duchovní stav je velice nízký. Pojmy o tom, co se sluší na křesťana, a co nikoli, jsou zmatené a daleko vzdálené od měřítka Božího slova.
Obava, kterou věrný apoštol Páně vyjádřil v dnešním verši, je dnes rozsáhlou měrou naplněna. Kníže tohoto světa nabízí všechno, aby věřící klidně dál pokračoval v takovém světáckém stylu. Stačí mu to. Více ani nežádá, neboť srdce takových jsou „odvrácena od jednoduchosti vůči Kristu“, který nás miloval a vydal sebe za nás. Kéž by mezi námi došlo k všeobecnému probuzení! Kéž by se oči otevřely a poznaly vzdálenost a ochladnutí, k němuž došlo mezi mnohými věřícími a jejich Spasitelem, který je tak věrně miluje! U Evy satan ve své lsti použil žádost očí, žádost těla a pýchu života, aby ji svedl k neposlušnosti. A podnes jsou to tytéž věci, které stále používá.
Když se Eva stala obětí satanova podvodu, ztratila svou jednoduchost či bezelstnost vůči Bohu. Namísto aby člověk byl jako Bůh, jeho mysl se zkazila a stala se přístupnou všem zlým vlivům. S jakou trpělivostí a shovíváním ho Bůh od té doby snášel, až nakonec, když se všechno úsilí ukázalo marné, provedl soud, který patřil hříšným lidem, na Svém vlastním Synu. Nyní každý, kdo se s lítostí uchopí Kristovy oběti, je „nové stvoření“ (2. Kor. 5,17). Je schopen jednoduše následovat hlasu dobrého Pastýře; kdyby šel za někým cizím, nebyla by to už „jednoduchost“.
U Korinťanů byly již při obdržení prvního dopisu nedostatky v „jednoduchosti vůči Kristu“. Došlo mezi nimi k roztržkám a svárům, protože se hlásili k různým osobám. Apoštol se v 1. a 3. kapitole snaží uzdravit je od toho. Jak vážná jsou ona tři slova: „Rozdělen-li jest Kristus?“ (1. Kor. 1,13) Ve 12. kapitole jim ukazuje, že všechny údy tvoří s oslavenou Hlavou jeden celek, Krista. Nad tím by se dnes měly zamyslet všechny Boží děti. Každá roztržka je namířena proti Pánu. Ale obava apoštola v dnešním verši se týká jedné ještě horší věci. Byli to falešní apoštolé, lstiví dělníci, služebníci satana, jejichž snahou bylo kazit svědectví. Korintští zřejmě neměli tolik chápavosti, aby toto rozeznali. K takovému stavu dojde, jestliže nejsme „(úplně) spojeni jednostejnou myslí a jednostejným smýšlením“ (1. Kor. 1,10+). Tam, kde není jednoduchost (přímost, rovnost), bývá mnoho nerovností a záhybů, a v nich může také být mnoho nečistoty. „Jednoduchost“ vůči Kristu toto nikdy nedovolí a nestrpí. /pokračování 30. 7. /