3. Mojžíšova 23,7.8
Lid je shromážděn kolem Hospodina v praktické svatosti založené na dokonaném vykoupení, a zatímco je takto shromážděn, libá vůně oběti vystupuje z izraelského oltáře k Izraelovu Bohu. Je to krásná ukázka svatosti, kterou Bůh očekává v životě Svého vykoupeného lidu. Je založena na oběti a vystupuje vzhůru v přímém spojení s líbeznou vůní Kristovy oběti. „Žádného díla robotného (= služebného) nebudete dělati. Ale obětovati budete oběť ohnivou.“ Jak ostrý je to rozdíl: služebná práce lidských rukou a sladká vůně Kristovy oběti!
Praktickou svatostí Božího lidu není nějaká služebnická práce, nýbrž jejich zjevování Krista životem skrze moc Ducha Svatého. „Mně zajisté živu býti jest Kristus.“ (Fil. 1,21) Tak je to nejvýstižněji vyjádřeno. Kristus je náš život a každé projevování toho života podle Božího úsudku dýchá plnou líbeznou vůní Krista. Podle lidského úsudku to může být velice nepatrná věc, ale protože to je projevování Krista, jenž je naším životem, je to Bohu nevýslovně vzácné. Vystupuje to vzhůru k Bohu a nikdy nemůže být zapomenuto. V životě věřícího se utváří „ovoce spravedlnosti, nesené skrze Ježíše Krista“ (Fil. 1,11) a žádná moc této země ani pekla nemůže zabránit jeho líbezné vůni, vystupující k Božímu trůnu.
Je třeba, abychom hluboce zvážili rozdíl mezi každou „služebnickou prací“ a projevováním života Krista. Ten předobraz je velice výstižný. V celém izraelském shromáždění úplně ustala práce rukou, ale vzácná vůně zápalné oběti vystupovala k Bohu. Toto měly být dva veliké charakteristické rysy slavnosti nekvašených chlebů. Práce rukou člověka se zastavila a vůně oběti vystupovala vzhůru ‒ a to byl předobraz života věřícího v praktické svatosti. Jaká vítězoslavná odpověď je to jak zákonnickému člověku, tak popírači zákona! Ten první je umlčen slovy: „žádného robotného díla“, a druhý je zahanben slovy: „obětovati budete oběť ohnivou“. I ta nejvznešenější díla lidských rukou jsou jen „služebnickou prací“, ale sebemenší „ovoce spravedlnosti“ je k slávě a chvále Boží. Během celého života věřícího nesmí být žádná otrocká práce ‒ nic, co by v sobě neslo ten odporný a snižující prvek zákonictví. Má tu být jen ustavičné zjevování Krista, působené a osvědčované mocí Ducha Svatého. V celém období těch „sedmi dnů“ druhé pravidelné izraelské slavnosti se nesměl vyskytovat žádný „kvas“. Namísto toho měla být Pánu obětována sladká vůně „oběti ohnivé“. Kéž bychom plně pronikli do praktického naučení tohoto zvlášť pozoruhodného a poučného předobrazu!