Židům 12,25+
Jeden člověk mně nedávno řekl: „Vy si myslíte, že to je spravedlivé, že budu odsouzen, protože jeden člověk před šesti tisíci lety zhřešil? Ani trochu tomu nevěřím!“ ‒ Kvůli hříchu Adama a Evy ovšem nezahyne nikdo. Pokusím se objasnit to příkladem.
Dejme tomu, že ležím s hroznými bolestmi na smrt nemocen. Lékaři prohlásili, že můj případ je beznadějný; říkají, že musím zemřít. Tu přijde nějaký známý, kterého už řadu let znám, a řekne mi: „Ty jsi na smrt nemocen!“ ‒ Odpovím mu: „To vím, to už mi nikdo nemusí říkat.“ Ale on řekne: „Na tvou nemoc je přesto jeden lék.“ ‒ „Tomu nevěřím. Zkusil jsem to se všemi možnými lékaři a ti prohlašují, že už není žádná naděje.“ ‒ „Ale já ti říkám, že přesto je jeden lék. Před dvaceti lety mi bylo stejně zle jako nyní tobě a také mne se všichni lékaři vzdali; ale já jsem začal užívat tento lék (a ukáže mi ho), a uzdravil jsem se. Poslyš, to je lék, který tě nebude stát ani haléř, vezmi si ho, a také se uzdravíš!“ Ale já si ten lék nevezmu, ačkoli nemám příčinu nevěřit tomu muži. Samozřejmě že pak zemřu, ale svou smrt si zaviním sám, protože jsem nechtěl přijmout lék. A jestliže lidé budou umírat věčnou smrtí, nebude to Boží vina, ale jejich, že nepřijali lék, který jim Bůh nabízel. Zahynou, protože odmítli a zavrhli Spasitele.
Když izraelský národ obdržel u hory Sinaj zákon, stalo se to za hořícího ohně, tmy, mrákoty, bouře a zvuku trouby (Žid. 12,18.19). Přikázání v zákoně odpovídala Boží svatosti, ale příjemci nebyli schopni splnit Boží požadavky. Kdyby to byli uznali, mohl jim Bůh na základě oběti (jako předobrazu oběti Krista) s milostí vyjít vstříc. Oni se však vzepřeli proti tomu, který na místě Božím jim dal Boží slova. To mělo za následek, že jejich těla padla na poušti (Žid. 3,17). Žádný z Izraelitů, s výjimkou Jozue a Kálefa, kterému bylo při vyjití z Egypta více než 20 let, neušel Božímu soudu.
Boží výroky byly dány na zemi a také požehnání určená těm, kteří by je uposlechli, se vztahovala na tuto zem. Naproti tomu neposlušnost měla za následek zlořečení a tělesnou a věčnou smrt.
Ale Bůh v proroku Ezechielovi (33,11) prohlásil, že nemá zalíbení ve smrti bezbožného, a proto sám učinil opatření k záchraně hříšníka. Dal Svého jednorozeného Syna a nechal Ho nést soud za cizí hříchy. Více nemohl učinit. Na základě tohoto nejvyššího daru Bůh mluví z nebe a nabízí hříšníkovi nesmírnou milost a odpuštění. Blahoslavení všichni, kteří tuto nabídku přijmou! Obdrží, podobně jako opravdu věřící Židé, království nepohnutelné (Žid. 12,27), zatímco nebem i zemí bude jednou pohnuto a budou odstraněny.
Odmítnout nabídku Boží milosti a lásky je mnohem horší než nedbat požadavků zákona, neboť takovým odmítnutím člověk pošlapává Syna Božího (Žid. 10,29).