Jednoho umírajícího navštívil jeho dřívější přítel a prosil ho, aby mu odpustil všechny pomluvy, které o něm rozšířil. Šlo mu o to opravdu velice vážně a byl připraven učinit vše k napravení škod, k nimž pomluvami došlo. „Jsem hotov ti odpustit, ale musíš mi splnit poslední přání: Vezmi pytel prachového peří a rozházej ho z kostelní věže do všech stran.“ Onen muž to ihned udělal, protože si myslil, že umírající už ztrácí jasnou mysl. Když se vrátil a pověděl mu, že splnil jeho přání, umírající řekl: „To ale není všechno; nyní jdi a rozváté peří zase posbírej.“ Ubohý přítel odpověděl: „Ty přece víš, že to není možné, protože peří se rozletělo daleko.“ ‒ „Vím to dobře,“ odpověděl umírající, „ale chtěl jsem tě jen poučit, že rozšířené pomluvy už se nedají napravit. Jako ono peří, ani rozšířená slova už nejsou v tvé moci. Proto jdi, a upozorni, po tom, co jsi sám zažil, své děti na to, že v životě není nic horšího než to, co už nelze napravit.“
Jak snadno se něco řekne o druhých, dokonce i o milých Božích dětech! Často to ani není zle míněno, ale staví to druhé lidi do pochybného světla. Může se stát, že je nám špatně porozuměno. Ale někdy jde i o vědomé utrhání. Jak ošklivou úlohu přitom mívá závist, zloba a často dokonce i nenávist! Je něco takového možné mezi Božími dětmi? Ze zkušenosti víme, že to možné je. Boží slovo říká: „Odložte (to)!“ Jak důležité je modlit se s žalmistou: „Ať jsou slova úst mých příjemná, i přemýšlení srdce mého před tebou, Hospodine, skálo má, a Vykupiteli můj.“ (Ž. 19,15)
Napomenutí dnešního verše adresované Božím dětem si zaslouží, abychom si ho pečlivě povšimli. Jak mnoho škod už natropily pomluvy a kolik pro ně teklo slz! Tam, kde se tento kvas rozmůže, bývá vnesen neklid do celých shromáždění, důvěrně známí bývají rozdvojeni a úzké svazky obecenství roztrhány. Jak zarmucující je, je-li pomluvou snížena dobrá pověst bratra či sestry jen proto, aby se pomlouvající sám postavil do příznivého světla. Často to bývají jen drobné narážky, které druhou osobu snižují, ale jak neblaze mohou působit! (Přečti si Ep. Jakuba 3,5.) Kdo nenalezne odvahu promluvit s osobou, které se to týká, měl by mlčet a učinit věc předmětem modlitby. Právě tak je zlé, jestliže někdo, ač slíbil, že bude mlčet, mluví o věcech, které mu byly svěřeny, s druhými lidmi. Jakékoli mluvení za zády druhých zatěžuje srdce a patří k oněm „liškám maličkým, ježto škodu dělají na vinicích“ (Pís. 2,15+).
Jak důležité je také, abychom při všech bratrských návštěvách dbali, aby předmětem našich hovorů nebyly chyby spoluvěřících, nýbrž abychom usilovali o to, „což jest ku pokoji a k společnému vzdělání.“ (Řím. 14,19). Vždy si buďme vědomi toho, co Pán Ježíš říká o odsuzování a třísce (mrvě) v oku bratra! (Přečti si Mat. 7,1-5.) Kéž nám Pán dá milost, abychom utrhači anebo někomu, kdo „rozsévá různice mezi bratřími“ (Přísl. 6,19) nenastavovali sluch! Je naší povinností s rozhodností se stavět proti každé pomluvě, a kde je to třeba, hned věci zevrubně prozkoumat. Neuděláme-li to, budeme spoluvinni a Boží slovo nás nutně bude muset odsuzovat.