1. Korintským 11,28
Jíme tak a pijeme tak? Anebo se nám večeře Páně stala natolik pravidelnou a stále opakovanou zvyklostí, že už jen málo pociťujeme její velikou vážnost? Je příčina k obavám, že často je tomu tak a že mnohý věřící po týdnu prožitém v lhostejnosti a přizpůsobování se světu přistupuje ke stolu Páně se špatným svědomím a srdcem plným světa, s částečně jen anebo s úplně nevyznaným hříchem. Ale neodsouzený hřích je překážkou jakéhokoli obecenství. Za takové situace naše přítomnost nejenže snižuje úroveň velebení celého shromáždění, nýbrž sami se dostáváme pod hrozný soud, o němž mluví 11. kapitola 1. Ep. Korintským.
Je pravdou, že smrt Krista odstranila hřích. Proto spojovat se zvěstováním té smrti hřích anebo lhostejnost znamená znesvěcování smrti Krista (viz 29. verš). Pán nemůže trpět, aby hřích byl přinášen do přítomnosti symbolu představujícího smrt, v níž On trpěl za hřích.
Je-li kolem stolu Páně více osob, které jedí a pijí nehodně, není divné, že památka Páně je chladná a nedostává se jí lásky a že velebení je jen slabé anebo že úplně chybí. Jak vážné je ono vybídnutí: „Přistupme s pravým srdcem, v plné jistotě víry, očištěná majíce srdce od svědomí zlého, a umyté tělo vodou čistou!“ (Žid. 10,22.23)
Pomysleme jen na Jeho „oči jako plamen ohně“ (Zjev. 1,14), které pozorují každého z nás! Kéž by mezi námi nebyl nikdo, kdo by jedl a pil sám sobě odsouzení! I náš Bůh je „oheň spalující“ (Žid. 12,29) a skrze Svého služebníka Pavla nám říká: „Kdybychom se sami rozsuzovali, nebyli bychom souzeni.“ (1. Kor. 11,31) Kéž nám Pán všem dá vytříbené, citlivé svědomí!
U stolu Páně se rozpomínáme na Jeho smrt, kterou vytrpěl za naše hříchy. On sám byl bez hříchu, zemřel za naše provinění a za náš hřích. Jestliže smrt Krista byla nutná, aby náš hřích mohl být shlazen, můžeme tu nahlédnout, jak ohavný je hřích před Bohem. Je hrozný v Jeho očích, které jsou příliš čisté, než aby se mohly dívat na zlo (Abak. 1,13). Jak vděčni tedy máme být Bohu, že odsoudil hříchy a odpustil nám.
U stolu Páně vyjadřujeme svůj dík a kdykoli máme účast na lámání chleba, vyznáváme tím, že máme obecenství („společnost“) s krví Krista (1. Kor. 10,16). Jak hrozné však musí být, žije-li někdo ve zlu, a přesto jde ke stolu Páně a dělá, jako by všechno bylo v pořádku! Jestliže setrvá v takovém stavu, Bůh na něho uvede soud. Proto je třeba dbát výše uvedeného napomenutí: „Zkusiž tedy sám sebe člověk“ ‒ nejen svůj praktický život, své skutky, nýbrž především také svůj stav, zda totiž je v souladu s Kristovou krví. V Korintu byli „mnozí mdlí a nemocní, a spali mnozí“ (1. Kor. 11,30), protože při stolu Páně jedli a pili nehodně. Jak vážné to je pro každého věřícího, který se účastní lámání chleba!