Žalm 22,3+
V Písmě svatém není příliš mnoho míst mluvících o utrpeních našeho drahého Pána na kříži. Ale jak hluboce na nás působí všechny ty jednotlivé zprávy, které nám o tom Bible podává!
Zatímco v 69. Žalmu nám jsou představena zvláště utrpení, která snášel od lidí, 22. Žalm nám ukazuje spíše ta utrpení, která strpěl z ruky spravedlivého a svatého Boha. On nejenom nesl hříchy mnohých, nýbrž byl také od Boha učiněn hříchem a podle toho byl souzen. S Pánem bylo na kříži jednáno, jako by byl pramenem a příčinou hříchu. Kdo by mohl změřit, co to znamenalo pro Něho, toho čistého a neposkvrněného! Sám Bůh Ho položil do prachu smrti. Musel jako spravedlivý zemřít za hříchy a vzít na sebe cizí vinu, musel se stát zástupcem těch, kteří Ho vírou přijali. Ten, který byl vždy rozkoší Otce a také ve Svém životě vícekrát obdržel toto Boží svědectví, tam byl v oněch třech hodinách temnosti Bohem opuštěn, aby vykonal dílo smíření. Nestačilo, že už Jeho lid, Jeho stvoření Ho nenávidělo a že Ho jako nějakého hrubého zločince přibili na kříž ‒ sám Bůh se tam od Něho odvrátil, protože tam visel obtížen našimi hříchy.
Byl čistý a bez hříchu. Proto také dokonale cítil odpornost hříchu, neboť ho nenáviděl tak, jak jen Bůh ho může nenávidět. Na nás lidi více působí vnější utrpení, tělesná týrání, která Mu byla způsobena. Ale ačkoli On to vše cítil mnohem hlouběji, než jak my si obvykle ta utrpení představujeme, přesto nesrovnatelně hroznější bylo pro Něho přijít do styku se špínou našich hříchů. Nemohl toho být ušetřen, jestliže jsme měli být zachráněni a spaseni.
Tím, že Pán Ježíš přinesl oběť, učinil zadost nejvyšším Božím požadavkům a oslavil Ho na tom místě, kde byl tak velice zneuctěn. Tato oběť je jediným základem pro to, že Bůh ještě může s tak zlým světem jednat v milosti. Ačkoli to bezbožný člověk neví, dýchá a žije na základě té oběti. Jakmile však doba milosti uplyne, každého, kdo tou obětí pohrdl, stihne věčný Boží soud.