Židům 11,23
Někteří lidé se bojí mít děti. Jedna křesťanka nedávno řekla, že nechce mít děti, protože by byly pokušeními v dnešním světě zavedeny na scestí. Avšak třebaže dnes vyhlídky na vychování dítěte nejsou růžové, rozhodně nejsou horší než za doby Mojžíše, když každý narozený chlapec měl před sebou jako vyhlídku smrt v řece Nilu, a každá dcera život v otrocké službě (2. M. 1,14.22). ‒ Ale oko víry se dívá přes současnou situaci dál: na Boží plán, který v případě Mojžíše byl dokonce vyjádřen ve jménech členů rodiny. Jochebed znamená: „Hospodin je sláva“, Amram značí: „národ je vyvýšen“, a Mojžíš: „vyňatý z vody“. Není v tom povzbuzení, že Bůh ty, kteří Ho „oslaví“, „vyjme“ a „vyvýší“?
Dnes se mnozí domnívají, že křesťanská výchova už nestačí na boj proti svodům světa. Avšak Mojžíšovi rodiče měli jen tři měsíce času, aby mohli působit na dítě svým vlivem. A přesto v tomto krátkém čase, o němž si řada lidí myslí, že v něm nějaká výchova ještě vůbec není možná, „ho ukrývali“ pro Krista, jak naznačuje Boží slovo. Toto ukrývání, k němuž se Bůh přiznal navrácením dítěte pro dobu odchování, ukázalo, že mělo větší vliv než všechny rozmary a kratochvíle Egypta. Mojžíš vyrostl a považoval pohanění Krista za větší bohatství než poklady světa. Jestliže naše děti budou také tak skryty v Kristu a vychovávány pro Něho, nebudeme pak moci vírou pro ně očekávat totéž?
Narodí-li se ve věřící rodině děťátko, stojíme tiše v údivu před Boží stvořitelskou mocí. On, který všem dává život a dýchání, povolal v existenci nový život. David o tom říká: „Oslavuji tě, protože převelice divně zformován jsem. Divní (jsou) skutkové tvoji, a duše má zná je výborně.“ (Ž. 139,14)
Velmi dobře tomu rozumíme, že matka se u svého novorozeňátka dívá nejprve na přirozenou krásu. Avšak jestliže Boží slovo mluví o kráse, rozumí se tím nejen vnější, nýbrž především vnitřní krása. Oko víry vidí hlouběji a spatřuje krásu pro Boha. Tak tomu bylo u rodičů Mojžíše: viděli, že dítě bylo krásné, tj. krásné pro Boha. To je ovšem možné jen tehdy, je-li tu víra, a jestliže ona působí. Jen ona to mohla způsobit, že dítě bylo položeno do „ošitky (skříňky z rákosí)“ (2. M. 2,3+) a předáno řece Nilu. Láska hledala a nalezla cestu, jak to dítě vytrhnout z moci faraóna a tím z moci nepřítele, a víra touto cestou šla, důvěřujíc jedině Boží moci.
Také my můžeme své děti nejprve skrývat. V útlém mládí žijí v ústraní rodičovského domu. A když pak přijde okamžik, kdy je musíme „předat řece“, je dobré, když je vložíme do „skříňky vytmelené smůlou“. Vlivy na děti ve školách a v učilištích jsou dnes rozsáhlé. Naše modlitby je mohou před nimi chránit, ale i pro naše děti platí, že jsou Boží mocí a skrze víru ostříhány k spasení (1. Petr. 1,5).