Tento Žalm popisuje slávu tisíciletého království a především krásu Krále. Je to zvláštní jásavý chvalozpěv, v němž všechno zpívá a zvučí. A zda nevyjdou jen vzácné věci, podaří-li se Duchu Svatému rozeznít harfu srdce a svědčit ústy šťastných vykoupených lidí o Tom, k Němuž není možné přirovnat nic na nebi ani na zemi? Zahříváme-li vodu, začne se pohybovat, vře, kypí, až přetéká. Podobně srdce, rozehřáté ohněm lásky, překypuje dobrým slovem. Nemůže držet city, které se v něm budí, které jsou „jako víno neotevřené“ (Job 32,19+) a musí se uvolnit. Co se odehrává v srdci, musí ven, a když se to děje pod vedením Ducha Svatého, mohou to být jen „dobrá“, požehnaná slova.
A Tohoto jedinečného, s nikým jiným nesrovnatelného, který je „odlesk slávy Boží a věrná podoba (otisk) Jeho podstaty“ (Žid. 1,3), jenž od jeslí až do kříže dokonale oslavil Otce ‒ Toho nám Bůh daroval v celé plnosti Jeho osoby! V Něm k nám Bůh mluvil na konci dnů. Proto když se otevírá nebe a zaznívá Boží hlas: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž se mi dobře zalíbilo,“ ustupují do pozadí všichni jiní: Mojžíš, Eliáš, Jan Křtitel. A mohlo by tomu být jinak? Hvězdy tratí svůj jas, když vychází slunce. Proto tak rádi zpíváme o Něm, jenž se nám stal vším, v Němž je „všechna spása, moc“, jehož sláva nikdy nevybledne a nezestárne. A brzo nová píseň, nejkrásnější a nejslavnější ze všech, bude v nebi zvěstovat Jeho slávu a věčně Mu bude zpíváno: „Hoden jsi…“ ‒ a to jen Jemu.
Nejeden věřící si naříká, že při modlitbě a četbě Božího slova bývá tak málo soustředěn a také u stolu Páně často bývá tak málo schopen přinášet Pánu pravé velebení. Zdalipak příčinou většinou nebývá, že srdce se ve všedních dnech netěší obecenství s Pánem a že málo vyhledává ztišení u Jeho nohou, aby naslouchalo Jeho hlasu a sytilo se vzácností Jeho osoby? Potom se nelze divit, když v den Páně bývá vidět u Jeho stolu málo síly, málo děkování, málo radosti. Cožpak můžeme v Jeho den přinášet před Boha koš naplněný ovocem nebeské země, jestliže jsme po celý týden sotva vstoupili na nebeské nivy? (Přečti si 5. Mojž. 26,1-11.)
Betanská Maria si počínala naprosto jinak! Nemusela s nějakým úsilím soustřeďovat a držet své myšlenky, aby nebyly odváděny někam jinam. Celé její srdce bylo zaujato Spasitelem, nad Jehož hlavou se jako temné mraky stahovalo nepřátelství celého světa. Její srdce to nutilo vylít na milovaného Pána všechnu drahocennou vzácnou mast její lásky a oddanosti, jejího obdivu a velebení. Sedala u Jeho nohou a naslouchala Jeho vzácným naučením. Je pak divné, jestliže celé její srdce bylo naplněno jenom Jím?
Jak to musí Pána rmoutit, předstupujeme-li před Něho s prázdnými koši, s prázdným srdcem, protože jsme nehleděli na Jeho líbeznost a nezpytovali v Jeho svatém chrámu (Ž. 27,4)! „On je zajisté Pán tvůj, proto klaň se jemu!“ praví se ve 12. verši (+) dnešního Žalmu. Kéž by toho bylo při každém z nás více!