Všichni žijeme ve světě, který leží ve zlém a jde vstříc záhubě. Je plný pokušení, jemuž je lidské srdce přístupné. Přirozený člověk nebojuje proti zlým žádostem, nýbrž vykonává jen vůli svého těla a svých myšlenek (Ef. 2,3). Jakmile však je přiveden k zamyšlení se nad koncem takové cesty, musí ho jímat strach. Ve verších, které předcházejí dnešnímu, Pán Ježíš vždy znovu mluví o pekle jako o neuhasitelném ohni, „kde červ jejich neumírá, a oheň nehasne“ (45.-46. v.). Této věčné záhubě můžeš ještě dnes ujít. Pojď s lítostí se svými hříchy k Spasiteli. On zemřel za hříšníky na kříži. Obdržíš úplné odpuštění a pokoj. Potom už ti nebude zatěžko své údy ‒ svou ruku, svou nohu, své oko, které tě přiváděly ke klopýtání a chtěly svádět k hříchu ‒ držet ve smrti.
Všichni máme co činit se svatým Bohem a všichni, jak hříšníci, tak i vykoupení, budeme soleni ohněm. Hříšníka zasáhne oheň věčného soudu, to znamená, že jeho podílem bude věčné zatracení. Naproti tomu u věřícího, který nebděl nad svými údy, oheň soudu nebo kázně z Boží strany sehltí jen porušitelné tělo. V 1. Kor. 11,32 je nám řečeno: „Ale když býváme souzeni, ode Pána býváme poučováni (= kázněni), abychom se světem nebyli odsouzeni.“ Apoštol Pavel nás v Řím. 12,1 napomíná, abychom svá těla vydávali v oběť živou, svatou, bohulibou. Jestliže to děláme, Pán nám dá sílu, abychom zůstávali odděleni od zla. To je sůl, jíž bude každá oběť solena. Duchovní síla nás udržuje v obecenství s Otcem a se Synem Jeho Ježíšem Kristem.
„Každý ohněm bude solen.“ Boží soud je naprosto jistá věc a týká se všech lidí; Bůh nemůže bez přestání snášet zlo. Všichni lidé se musí dostat do styku s Boží svatostí, která soudí zlo ‒ buď nyní, nebo na věčnosti. „Uloženo je lidem jednou umřít, a potom (bude) soud.“ (Žid. 9,27) Údělem těch, kteří nyní trvají v nekajícnosti, bude věčná smrt. Ale to není celá pravda. Jestliže vírou v Boží slovo uznávám, že jsem zasloužil spravedlivý hněv, poznávám též skrze ně, že můj Spasitel ho za mne podstoupil na kříži. Jím Jeho tělo a piji Jeho krev (Jan 6,53-55); přivlastňuji si soud, kterým On za mne prošel; uskutečňuji to ve své duši a tak se učím, že pro mne již není odsouzení, protože Boží spravedlnost byla uspokojena svatou obětí Beránka. Všichni, kteří přijmou Boží svědectví o Jeho Synu, mají věčný život a jsou vysvobozeni od odsouzení. Mají již zde na zemi volný přístup k Boží přízni a radují se z naděje Jeho slávy.
Když ale jde o oběť, není již řečeno, že „bude osolena ohněm“, neboť zde už nejde o člověka v jeho stavu hříchu, nýbrž o věřícího, který je příjemný Bohu skrze víru v oběť Krista, a který se má sám „vydávat v oběť živou, svatou, Bohu libou“ (Řím. 12,1). Věřící závisí na Otci, který ‒ bez přijímání osob ‒ soudí každého podle jeho díla (1. Petr. 1,17). Proto se máme vystříhat příležitostí k pádu: kvůli sobě a zvláště kvůli dětem, bdíce nad sebou, abychom nekonali žádosti těla. Být solen solí představuje účinek zachovávající moci milosti spolu s jejími posvěcujícími účinky. „Dobrá jest sůl.“ ‒ Ta slova: „Všeliká oběť solí bude osolena“ jsou jen v Ev. Marka a jistě v souvislosti se službou, která je hlavním předmětem tohoto Evangelia.