Marek 9,28.29
Někdy si klademe otázku, proč jako křesťané míváme ve svém životě tak málo síly a tak mnoho selhání. Také učedníci znali tyto problémy, a proto se na to zeptali svého Pána a Mistra (Učitele). Co jim odpověděl, platí i nám.
Skrytým kořenem všeho selhání bývá nevěra, nebo, jinak řečeno: nedostatek důvěry v Boha. Jakmile se díváme místo na Pána na věci kolem sebe, nebo na své možnosti a schopnosti, stane se nám totéž, co Petrovi: Budeme tonout. Kéž bychom vždy pevně vírou drželi, kdo je Pán Ježíš a co vše může dát. Pak naše srdce zůstanou ve všech situacích klidná.
Jsou ještě další dva důvody, proč ve svém životě býváme bez síly: nedostatek modlitby a půstu. Modlitbou vyjadřujeme svou závislost na Bohu. Děláme ze všeho v našem životě, i z nejdrobnějších záležitostí věc modlitby? Přinášíme-li všechno před Pána modlitbou, vyznáváme tím, že sami od sebe nic nemůžeme. Potom nám Pán může udělit Svou pomoc.
„Postit se“ znamená zdržovat se věcí, které samy o sobě jsou dovolené, avšak přesto jsou z tohoto světa. Kdybychom chtěli užívat všeho, co nám je na této zemi k dispozici, bylo by tím zaujato všechno naše myšlení. Přirozeným výsledkem by bylo, že bychom ve svém duchovním životě neměli žádnou sílu. Proto nám Písmo říká: „Vrchních věcí hledejte, kde Kristus jest… myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi.“ (Kol. 3,1.2+)
Tato lekce, která nám ukazuje příčinu neschopnosti učedníků, je velice důležitá i pro nás. Jestliže jí nevyužijeme ve svůj prospěch, připravíme se o radost sloužit Pánu s mocí, neboť nám v tom bude bránit nedostatek modlitby a půstu. Světáctví bývá jednou z hlavních příčin naší neschopnosti konat pro Pána užitečnou práci.
Kdyby například někdo z nás si dovolil nějakou světskou radost, mohl by hned pak jít k někomu umírajícímu a mluvit mu přesvědčujícím způsobem o lásce Spasitele? Jeho svědomí by ho muselo odsuzovat, jeho obecenství s Bohem by bylo přerušené. Boží slovo, které by se pokoušel předkládat, by bylo bez jakékoli moci, protože jeho srdce by se z něho neradovalo. Kéž nám Pán dá, abychom v každodenním životě nezanedbávali modlitbu a půst, aby se naše duše radovaly z obecenství s Ním. Pak bude naše služba užitečná a ponese ovoce a my, Jeho vykoupení, budeme očištěni, „horliví k dobrým skutkům“ (Tit. 2,11-14). Potom, namísto aby byl Bohu neužitečný, se věřící stává „Onezimem“ (= užitečným), tj. užitečným služebníkem, aby chodil v dobrých skutcích, které Bůh předem připravil (Ef. 2,10).