Žalm 103,8
Když David skládal 103. Žalm, myslil na vetchost a pomíjejícnost lidského těla. Srovnává ho s květinou na poli, která na jaře vyrůstá z půdy plná síly a životní mízy, určitou dobu rozkvétá, a pak uvadá a mizí. Ale tyto myšlenky ho také vedou k oslavování milosrdenství, které Bůh prokazuje Svému lidu.
Zvláště když začíná ono uvadání a ubývání tělesných sil, býváme Bohu vděčni za slitování a Jeho velkou dobrotivost, kterou jako lidé poznáváme. On, který se v Kristu stal naším Otcem, je s námi dnem i nocí, naprosto dobře ví o naší slabosti a o našich bolestech, bídách, které s sebou nese stárnutí. Rozumí nám a slyší nás. Bez únavy nám uděluje potěšení Svého slova a obstarává potřebnou pomoc. Jak vzácné je obecenství s Ním právě ve dnech, kdy ubývají a mizí naše tělesné síly!
„Jsou to dobrotivosti Hospodina, že jsme nebyli vyhlazeni; neboť jeho slitování nekončí; nová jsou každého jitra, veliká jest věrnost tvá.“ (Pláč J. 3,22.23+)
O řeckém dobyvateli Alexandru Velikém se vypráví, že když útočil na nějaké město, dal umístit před bránu toho města hořící pochodeň. Jestliže se město vzdalo dříve, než pochodeň dohořela, Alexandr je ušetřil; když ale pochodeň zhasla dříve, dal bez lítosti všechno obyvatelstvo usmrtit.
Pán Ježíš je však milosrdnější. Jsou tací, kteří už dosáhli více než sedmdesáti nebo osmdesáti let a Bůh s nimi má stále ještě slitování. Ale je jeden plamen, s jehož zhasnutím zhasnou všechny naděje na odpuštění ‒ je to plamen života. Cožpak nevidíš, milý letitý příteli, že plamen tvého života již téměř dohořel? Zbývá ti ho už jen velice málo. Po smrti je konec jakékoli naději na odpuštění.
Avšak Bůh si tolik přeje, aby žádný člověk nešel na věčnost bez smíření s Ním. Proto volá a vybízí všechny lidi k pokání. Protože Pán Ježíš Kristus, Boží jednorozený Syn, dokonal dílo vykoupení, Bůh, jako odpouštějící Bůh, je připraven přijmout každého, kdo je nad svými hříchy opravdu zarmoucen, vyznává je před Ním a chtěl by se obrátit. Vyhlíží i po těch, na které už tak dlouho čeká.