1. Jana 4,19
Kříž byl oním polem, kde byla svedena bitva a dobyto vítězství. Tam byla tomu „silnému“ odňata všechna jeho zbroj a zloupeno nářadí jeho domu. Bylo tam zcela učiněno zadost všem požadavkům Boží spravedlnosti. Tam byla krví Beránka navždy smazána zlořečení přestoupeného zákona a navěky umlčeny žaloby vinou obtíženého svědomí…
Nuže je-li tomu tak, je pak možné, aby taková zachráněná, spasená duše nemilovala svého Spasitele? Nejen dílo, nýbrž osobu! ‒ Kristovo dílo je nesmírně vzácné (o tom rozhodně nelze pochybovat), ale Jeho osoba je ještě vzácnější. Kristovo dílo uvádí duši především do postavení, v němž může hledět na osobu. Spasitelovo dílo je pro hříšníka, Jeho osoba je pro věřícího.
Může se tedy snadno stát, že některý věřící má úplné jasno o díle Krista, avšak jeho srdce potom nehoří pro Krista; ba dokonce se může stát, že i neobrácený člověk s překvapující zběhlostí dovede mluvit o naprosté postačitelnosti Kristovy oběti, zatímco v hloubi srdce je mu osoba Krista lhostejná. V 6. kapitole Ev. Jana vidíme celý zástup lidí, jak se ubírá za Pánem Ježíšem z ryze sobeckých důvodů. Pán je nucen odpovědět jim: „Amen, amen, pravím vám: Hledáte mne, ne protože jste znamení viděli, ale že jste jedli chleby a nasyceni jste.“ Nehledali Ho pro to, kým byl, nýbrž kvůli tomu, co měl. Proto jim pověděl ona závažná slova: „Nebudete-li jísti těla Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě,“ načež mnozí z Jeho učedníků odešli zpět a více s Ním nechodili.
Celé Ev. Jana je rozvinutím osobní slávy Slova, které se stalo tělem, toho skutečně velikého tajemství zbožnosti, že Bůh je zjeven v těle (1. Tim. 3,16). Většina učedníků nemohla snést, když jim byla představena pravda o osobě Syna člověka, toho z nebe sestoupeného chleba života. Ale jak krásná a opravdu oblažující je řeč Petra: „Pane, ke komu půjdeme? Slova věčného života máš. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý boží.“ (v. 68-69+) Zde máme oboje: co On měl, i čím byl. Měl slovo věčného života a byl Svatý Boží ‒ Bůh zjevený v těle. Tím prvním je hříšník k Němu přitažen, oním druhým pak k Němu připoután a naplněn obdivem a klaněním.
(C. H. M. – Život víry)