Římanům 8,31
Bůh dokázal veškerou Svou lásku k nám v tom, že nejen Svého jednorozeného Syna dal, nýbrž vydal, a takový Bůh, který takto miluje, nám nic neodepře. Vydání Syna je skutečnost a tento největší dar sám o sobě zahrnuje všechny menší dary. Jestliže Bůh kvůli nám neušetřil Toho, který byl radostí a rozkoší Jeho srdce a středem všech Jeho myšlenek, jestliže Ho za nás vydal, když jsme ještě byli bezbožní a nepřátelé, jak by nám mohl odepřít něco dobrého, když jsme se stali svatými a milovanými? A dále, „když (je) Bůh pro nás, kdo proti nám“? Kdo by se chtěl postavit proti věčnému Bohu, kdo by nás chtěl vytrhnout z Jeho všemohoucích rukou? Kdo anebo co by nás mohlo oloupit o Jeho přízeň anebo zkřížit úmysly Jeho lásky s námi? Proto blahoslavení všichni, kteří mohou s dětinnou důvěrou říci: Bůh je pro mne, je na mé straně!
Apoštol nám podává tři důkazy, že Bůh je pro nás. Prvním je vydání Syna, druhým, že sám Bůh nás ospravedlňuje, a třetím, že nic nás nemůže odloučit od Jeho lásky.
V prvním důkazu vidíme především Boží lásku. Ona je zdrojem všeho ostatního. Ne všichni věřící tomu rozumějí. Mnozí vidí v Bohu spravedlivého Soudce, jehož hněv byl odvrácen dílem Krista, který však stále sedí na soudcovské stolici jako nějaký chladný, přísný soudce. Nikdy si jasně neuvědomují, že Bůh je láska a tudíž základ našeho spasení; v Bohu vidí jenom svatost a lásku v Kristu. Ale Bohu buď chvála, že dnes nevládne spravedlnost (ona jednou bude vládnout, až přijde den soudu, a pak běda všem, kteří se s ní budou muset setkat!) ‒ ne, dnes vládne milost skrze spravedlnost (Řím. 5,21).
Je třeba myslet nejen na onu moc, která je pro nás, nýbrž i na tu, která je proti nám. Jestliže neznám moc, která je pro mne, nemám žádný klid, protože stále cítím, jak málo jsem schopen čelit okolnostem kolem sebe. Stávám se neklidným, dokud nepoznám, že pro mne je jedna moc, která se nalézá nad všemi okolnostmi. „Když (je) Bůh pro nás, kdo proti nám?“ Jestliže mne naplňuje toto vědomí, nemohou mnou otřást ani nejtěžší okolnosti stavějící se proti mně. Nejprve se skutečně musím naučit, že Bůh je nade vším a pro mne, anebo ‒ v opačném případě ‒ jsem naprosto neschopen procházet tímto světem plným pokušení a nepřátelství s klidným srdcem. Čím více poznávám charakter a cíle té moci, která je proti mně, tím méně budu překvapen jejím útokem. A čím lépe znám moc svého nepřítele, tím více se budu chápat svých zdrojů pomoci v Bohu. Ten, kdo nepřítele podceňuje, počítá také jen s malou pomocí; ale kdo ho pozná v jeho skutečné moci a krutosti, vyprosí si od Boha příslušnou pomoc, a také ji obdrží. Boží slovo nám jmenuje naše nepřátele: „mocnosti, světa pánové temností věku tohoto, duchovní moci zla“ (Ef. 6,12). Jsou to skutečně mocní nepřátelé a děláme dobře, když je nepodceňujeme nebo dokonce neignorujeme. Jinak nás přivedou k pádu. Přesto však nemáme žádnou příčinu bát se jich, protože veškerá Boží moc je na naší straně a pro nás. Jaká moc, byť byla sebe větší, se může postavit proti Němu? „Když (je) Bůh pro nás, kdo proti nám?“