Shromáždění apoštolů a starších v Jeruzalémě se zabývalo velice důležitou otázkou: Musí věřící z pohanů (národů) také zachovávat zákon? Jasně se ukázalo, že zákon už rozhodně nemůže být závazný pro věřící. Byly však čtyři věci, které byly Duchu Svatému a shromážděným apoštolům tak důležité, že je výslovně přikázali věřícím všech dob. Bylo to zdržování se od obětovaného modlám a od smilstva, od udáveného a od krve. U prvních dvou věcí mají věřící podnes všeobecně jasno, avšak ne už tolik pokud jde o udávené a krev.
Všechen Bohem stvořený život spočívá v krvi a patří Jemu. Skrze hřích člověka pronikla na svět smrt. A jediným prostředkem spasení na tuto nesmírnou bídu mohla být jen drahá krev Krista. Se zřetelem k tomu Bůh ustanovil krev čistých zvířat jako smíření za hřích. Po potopě dovolil lidem jíst maso zvířat, ale bez krve. Jestliže krev Pána Ježíše byla nezbytná k smíření za naše hříchy a jen Jeho smrt nám mohla přinést život, není pak naprosto pochopitelné, že Bůh ohledně krve obětních zvířat vyžadoval: „Na zem vycedíš ji jako vodu.“? Přikázání o krvi dostal již Noe, praotec dnes žijících lidí. Později přešlo na Izrael, a dnes platí i nám. (1. M. 9,4; 3. M. 3,17; 5. M. 12,16) Známe cenu drahé krve Krista. Proto se ochotně a rádi zříkáme pojídání krve v jakékoli podobě.
Zdržování se oněch „nutných věcí“, které jsou vyjmenovány, nemá nic společného se zákonem ze Sinaje; ostatně nebylo uloženo křesťanům ze Židů, nýbrž křesťanům z pohanů, kteří i tak nikdy nebyli pod zákonem, a také pod něj nebyli stavěni. Ty věci jsou totiž starší než zákon ze Sinaje, takže nepatří k „židovskému ceremoniálnímu zákonu“ (3. M. 11 a další místa), od něhož jsme osvobozeni (srov. s Kol. 2,16.17). Tak např. Bůh požadoval zdržování se od jídel s krví (sem patří bezpochyby i jelita, kroupy s krví apod.) už na praotci Noe a na jeho potomcích hned po potopě. V 1. Kor. 10,25 a dále není uvedeno, že krev je k jídlu dovolena. Jde tam o to nezkoumat, zda maso, které bylo na stole, bylo už předtím předloženo modlám či ne. A v Kol. 2,16-23 nejde zachováváním zákonních zákazů jídel o dosažení „větší svatosti“, což je přirozeně pošetilé a nikoli podle Boha, protože už nejsme pod zákonem, nýbrž jsme svatí z milosti v Kristu.
Boží nařízení ze Skut. 15,20 a 29 platí podnes, a u všech, kteří se podřizují Božímu slovu, není o tom žádná pochybnost. Nejde tu o vlastní zákaz jídla, nýbrž Bůh tu jen uplatňuje Své právo, které jako Stvořitel má na život, neboť život, duše, je v krvi (srov. s 3. M. 17,11). Veškerý život patří Bohu. Jak veliká je pro Něho cena krve, plyne z toho, že „bez krve vylití“ nebylo možné „odpuštění vin“ (Žid. 9,22). Bůh nedal člověku krev k pojídání, patří jen Jemu, Stvořiteli. Podřizujme se Mu tedy i v této věci! Když se dostalo evangelium modlářským pohanům, kteří na toto Boží nařízení nedbali, bylo třeba upozornit je na to, a to nikoli jako na nařízení Mojžíšovo, nýbrž jako na pravidlo, ustanovené již dávno před Mojžíšovým zákonem, jemuž nebyli podrobeni ani oni, ani my.