Člověk jde vstříc nikdy nekončící věčnosti. Vše, co na zemi má, dělá, hledá, vytváří, se podobá vodní pěně, kouři, který vystupuje z komína: pomine to a zanechá za sebou jen prázdnotu. Jakýsi divný pocit neuspokojenosti říká člověku ‒ i při okoušení pozemského štěstí, že mu něco chybí. Když mu Bůh otevře oči, vidí, že je to hřích, který ho činí nešťastným, bez pokoje, a že je to Ježíš, který mu chybí. Teprve když jeho srdce najde v Kristu život a spolehlivou naději pro věčnost, dochází pokoje. Každý člověk, ať Žid nebo Řek, pohan nebo křesťan s pouhým jménem, ať je jakéhokoli vyznání, z kteréhokoli národa nebo pokolení ‒ se musí obrátit, aby byl spasen. Teprve pak se stane skutečným křesťanem. Nikdo se nestane křesťanem pouhým lidským narozením, jako se jím nikdo nestane ani pouhým formálním obřadem. Jenom ten je skutečný křesťan, kdo se obrátil od temnosti k světlu, od moci satana k Bohu. Nejen neřestní lidé a zločinci se musejí obrátit k Ježíši, nýbrž stejně tak i nábožní a ctní lidé. Pobožní lidé, kteří se na otázku: „Jste obrácen?“ rozhněvají, jsou ‒ lze to říci zcela určitě ‒ jistě neobráceni; nemají věčný život, neboť v opačném případě by s hlubokou radostí a pokorným díkem vydali svědectví o tom, co zažili.
Římský setník Kornelius (Skut. 10) byl zbožný a bohabojný muž. Ale jeho modlitby mu nezjednaly vstup do nebe, ani si ho nemohl koupit almužnami, které činil. Ani Boží anděl, s nímž se setkal, mu nemohl zaručit, že se tam dostane. Kornelius musel vejít dveřmi (Jan 10,9), tj. musel uvěřit v Pána Ježíše Krista. Tyto dveře jsou podnes otevřené: Každý, kdo uvěří v Pána Ježíše a v dílo vykoupení na Golgotě, je spasen pro nebe. Kornelius přijal Boží pozvání a vešel otevřenými dveřmi. A co ty?
Jeden věřící měl ve zvyku při každé příležitosti se zmínit o evangeliu. Když byl jednou v obchodě s obuví, podal příručímu traktát a řekl mu přitom několik slov o Pánu Ježíši.
Ten se chtěl kupujícímu zavděčit, poděkoval mu a řekl: „Víte, já si myslím, že všechna náboženství jsou dobrá; hlavně aby lidé podle nich opravdu žili!“
Křesťan na to namítnul: „Myslíte? ‒ Dejme tomu, že byste se mne zeptal: Jaképak si přejete boty a jaké barvy? A já bych odpověděl: Ale na tom nezáleží; všechny jsou dobré, ‒ stačí jen, když pěkně vypadají. ‒ Zda byste se oprávněně nedivil? Vy přece dobře víte, že potřebuji boty určité velikosti a pro přesný účel, a nikoli jen tak nějaký pár. A na druhé straně se zase domníváte, že bych se mohl pro potřeby své duše a pro své věčné spasení spokojit s ledajakým náboženstvím! My však nepotřebujeme nějaké náboženství, nýbrž Spasitele, protože jsme hříšníci. Až se hříšník bude muset postavit na soudu před Bohem, nebude mu položena otázka: „Jaké máš náboženství? Věřil jsi tomu náboženství a žil jsi je?“ ‒ Nýbrž: „Přijal jsi milost, kterou Já jsem ti nabízel? Co jsi učinil s Pánem Ježíšem, jehož krev očistí od každého hříchu toho, kdo vyzná své viny a uvěří v Něho?“ ‒ Jak bys odpověděl na tuto otázku?