Zjevení 22,16
Způsob, jak se náš Pán představuje na konci knihy Zjevení, je neobyčejně krásný. Nemluví tu ke Svému milovanému učedníkovi ve Svém úředním charakteru, nýbrž vyslovuje Své osobní jméno, v němž Ho Jan znal a miloval: „Já, Ježíš.“ Je to, jako by Pán chtěl říci: Jsem Věčný, který byl a který je a který přijíti má, Soudce živých i mrtvých, ale pro ty, kteří ve Mne uvěřili a obdrželi nový život, jsem tentýž Ježíš, který s vámi šel do Galileje a o Jehož hruď ses ty při oné večeři opíral. On je také „Svědek věrný a pravý“ a jako takový svědčí o budoucím úpadku a zkáze křesťanského svědectví. Přesto však je předmětem naděje jak pozemských, tak i nebeských svatých. Těm prvním, jejichž podíl je v zaslíbeních, daných Davidovi, je „kořen Davidův“, ten, v Němž všechna zaslíbení mají svůj původ a jenž sám je ručitelem těch zaslíbení. Je pro ně také „rod Davidův“, výstřelek (výhonek) z Davidova domu, který jako zaslíbený Mesiáš zřídí Své království. Brzy se podle Malachiáše 4 zjeví jako „slunce spravedlnosti“ a založí království pokoje a spravedlnosti. Nebeským svatým je „hvězdou jasnou a jitřní“ a ohlašuje takto blížící se jitro. Tato jitřní hvězda již vzešla v jejich srdcích, ale brzy se zjeví také jejich zrakům.
Jako Starý zákon končí nadějí židovskou, „sluncem spravedlnosti“ (Mal. 4,2), tak Nový zákon nadějí křesťanskou, „hvězdou jasnou a jitřní“ (Zjev. 22). Nejprve přijde Ježíš jako Ženich, aby Svou nebeskou nevěstu uvedl vzhůru do Otcova domu. To se stane před antikristovskou dobou soužení.
„Než svět přijde do soužení,
k Tobě budem´ vytrženi.“
Pak přijde Kristus jako Král a Mesiáš izraelského národa, aby zahájil tisícileté království a ujal je. Církev ‒ Jeho nevěsta, jež bude navěky po Jeho boku, Ho bude přitom doprovázet. Jak jásá srdce věřícího při pomyšlení:
„Jitřenko! Ty jsi nám už blizounko!
Brzy svolá hlas trub všady věřících vojínů řady!“
Kéž by v nás byla tato slavná naděje den ze dne, hodinu co hodinu živá! Brzy, brzy již uvidíme vzácnou tvář našeho Pána a budeme s Ním po všechny věky!