1. Jana 4,16
Je to úžasná věc, jestliže duše sama pro sebe pozná Boha v tom, co On je: „Bůh láska jest.“ My jsme byli beznadějně ztraceni, mrtví v hříších a přestoupeních. Takový byl náš stav od přirozenosti, jak nám je představen v Ef. 2. Nebylo v nás ani nejmenší hnutí nebo náklonnost k Bohu, žádné tíhnutí duše k Bohu, žádné cítění potřeby spasení na naší straně, protože jsme byli neschopni jakéhokoli pohybu ‒ protože jsme skutečně byli mrtví v hříších.
„Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, pro mnohou lásku svou, kterou miloval nás, když i my jsme mrtví byli v přestoupeních, nás znovu oživil s Kristem, ‒ milostí spaseni jste.“ (Ef. 2,4.5+) Milosrdenství, láska a milost vyšly nám z Božího srdce vstříc, když jsme ještě byli ve stavu popsaném předtím. Zda taková láska nemá právo získat si celé naše srdce a naplnit je důvěrou? Máme-li před svým zrakem tuto velikou skutečnost a vděčně jí dáváme místo ve svém srdci, zůstáváme v lásce a v Bohu samém. A nadto také Bůh zůstává v nás a může Své dílo lásky učinit našemu vnitřnímu zraku velké a ještě větší.
Vskutku není většího požehnání, jednoduššího způsobu ochrany a zachování, než odpočívat srdcem v této úžasné lásce. Potom bude Bůh v nás a skrze nás oslaven a jiní budou skrze nás občerstveni a požehnáni. Požehnání Boží přítomnosti jsou uskutečňována tam, kde Boží láska je opravdu poznávána, okoušena a opětována. Kéž bychom si to vzali k srdci a odpočívali v Jeho lásce.
„V Tvé lásce nyní odpočívám, jež nade vše je poznání,
v paprscích jejích se vyhřívám, jež vysíláš bez přestání.“
Je známa pravda o moci malých věcí: zrnko písku, kapička vody a podobné drobné věci, třebaže samy o sobě jsou velice nepatrné, ve větším množství představují skutečnou moc. Podobně mají v lidském životě význam i drobná slova lásky a účasti.
Známý věřící pracovník B. Bodelschwingh vypráví pěknou příhodu ze života sestry Evy T. W., s níž se jednoho dne, zabrán v živém hovoru, ubíral ulicemi velkoměsta. Měli málo času a mnoho, o čem mluvit. A tak ani nepozorovali, co se dělo kolem nich anebo koho potkali. Pojednou se sestra Eva zastavila a hluboce se sklonila k jednomu dítěti se špinavými, uplakanými tvářemi. Pohladila je po vlasech, podívala se mu do očí a políbila je. Obličej toho dítěte se rozjasnil; sluníčko prorazilo mraky a všechen nářek byl ten tam.
„Teprve tu jsem si povšiml, jakou mělo to dítě hezkou tvář. Šli jsme pak dál obchodními čtvrtěmi. Pro mne však,“ praví Bodelschwingh, „to bylo důležité naučení pro život. Na vlastní oči jsem mohl vidět, jakou cenu mají malé věci.“