Jeremiáš 14,22+
My máme ve zvyku hledat pro každodenní události přirozené důvody a nehledáme skutečné příčiny. Také věda pátrá po odůvodněních a souvislostech přírodních jevů a mnohé odhalila. Jenomže poslední příčinu nezná.
„Věrou rozumíme,“ že náš Bůh všechno to učinil a že řídí všechny věci. Všechny byly stvořeny skrze Něho a pro Něho a všechno Mu musí sloužit. To platí nejen pro veliké události, nýbrž i pro malé věci všedních dnů. Jemu není nic příliš veliké a také nic příliš malé, neboť naše měřítka nejsou Jeho měřítka. Jeho oko je upřené na ty, kteří se Ho bojí, kteří trpělivě očekávají na Jeho dobrotivost (Ž. 33,18). Platí to pro každou hodinu a pro všechno, co se stane.
Kdo by si při něčem tak všedním jako je třeba dešťový příval pomyslel na Boha, našeho Otce? Nic se neděje náhodou. Při všem, co se nám každého dne přihodí, smíme myslet na Jeho žehnající a milostivou ruku a všechno očekávat a brát od Něho; vždyť v Něho doufáme. V nejedné události rozeznávají Jeho děti káznící ruku svého Otce. Bývá pak velikou útěchou, smíme-li s plnou důvěrou říkat: „Zdali to nejsi Ty sám, Bože náš?“ ‒ Ne, my nejsme žádnou hříčkou nějaké libovolné náhody, nýbrž jsme Bohem Otcem řízené a ve všem dobře a láskyplně sledované děti. Jeho láska nemohla být dokázána slavněji než vydáním Jeho vlastního Syna. Mohl by On tedy nějak polevovat ve Své péči o nás? To je nemožné! ON je to, jenž činí všechno, dopouštěje třeba i nějaké neštěstí. Nic se nemůže vymknout z Jeho ruky.
Sotva je něco, v čem bychom tolik chybovali, jako v praktickém uvědomování si Boží přítomnosti a rozeznávání Jeho působení ve všech i zcela nepatrných věcech každodenního života. Máme sklon dívat se jen na vedlejší příčiny, namísto co bychom měli u všech věcí spatřovat Boží působení.
Proto se satanu často daří nad námi vítězit. Kdyby naše srdce žila s vědomím, že od rána až do večera nás nepotká ani jedna událost, při níž bychom nemohli slyšet Boží hlas a vidět Jeho ruku, dívali bychom se na lidi a na věci zcela jinak a šli bychom vytčenou cestou s mnohem větší vážností. Náš duch by byl klidný a srdce pokojné a pokorné.
Je mnoho věřících, kteří, pokud jde o jejich věčné spasení, Bohu naprosto důvěřují, kteří však, jak se zdá, nemají k Němu žádnou důvěru v malých věcech života všedních dnů. A přece Bůh bývá právě v tom oslaven, když se Mu svěřujeme se všemi svými starostmi a činíme Ho vírou nositelem všech svých břemen. Nic není tak malé nebo bezvýznamné, abychom to nemohli před Něj přinášet ‒ ale rovněž nic není tak malé, aby to nemohlo být nad naši sílu a nad naše schopnosti. Kdybychom si jen byli vědomi své nemohoucnosti a nicotnosti, dělali bychom více požehnaných zkušeností o všemohoucnosti a láskyplné péči našeho Boha a Otce.