Na ostrově Maltě jsem kdysi navštívil jeden klášter, v němž se mi naskytla divná podívaná ‒ vypráví jeden křesťan. Ukázali mi tam totiž jistý sál, jehož stěny tvořila skála. Kolem dokola stála mlčky a bez hnutí řada mnichů. Vypadali jako živí a jejich oči jako by ve tmě zářily. Když jsem ale přistoupil blíže, s hrůzou jsem zjistil, že to vše byly jen mrtvoly. Průvodci mi sdělili, že zdejší skála měla zvláštní schopnost uchránit těla těch mrtvých před rozkladem a dát jim takový výraz, že se zdálo, jako by postavy byly živé. Jak jsem ale potom viděl, bylo každé z těch těl přikováno ke skále železným kruhem, takže stále stálo.
Jaký to výstižný obraz mnohých tzv. křesťanů! Také oni jsou formálním křesťanstvím připoutáni k té skále, jíž je Ježíš Kristus, a proto stojí, a zdá se, jako by byli živí. Ale běda! Vůbec nemají nový, duchovní život, protože dosud neprožili znovuzrození. Proto jsou před Bohem duchovně mrtví. Na této zemi může taková mrtvá forma (přetvářka), pouhé křesťanské vyznání bez proměny a obnovení srdce stačit, i když už i to je velice smutné, že takoví lidé se ubírají tímto proměnlivým světem bez pravého potěšení a bez opravdové radosti v srdci. Ale jak hrozné, jestliže taková duše je odvolána na věčnost a nebyla skryta v Ježíši, Jím obnovena a spasena! Potom každé zdání, klam a povrchnost přestane; jakmile je překročen práh věčnosti, neplatí už žádné lidské měřítko! Zkoušej se vážně, milý čtenáři, jak je tomu doopravdy s tvým srdcem, abys jednou nemusel být trpce zklamán. Ještě dnes se můžeš skrze skutečné znovuzrození stát opravdovým křesťanem, který má život z Boha. Ten život můžeš nalézt jedině v Ježíši Kristu; přijmi Jej tedy, abys přešel ze smrti do života.
Je skutečně bídou dnešní doby, že ze širokého hlediska sice máme křesťanství, ale bez Krista. Je tu mnoho a rozmanité náboženské činnosti a akcí, ale žádný život. Jsou tu křesťanské formy, ale nikoli moc. Vnější zdání snad ještě souhlasí, ale není tu žádný život. A jakým klamným, nábožným zdáním se dnes svět obestírá! I široká cesta vedoucí do věčného zahynutí má křesťanský chodník. Sice na něm není tolik špinavého bláta, ale vede stejně jako široká cesta také do věčného zahynutí. Jde tudy nesčíslné množství lidí, sebejistých, bezstarostných. Symboly jsou stále vysoko drženy a chovány ve veliké vážnosti. Je tu jméno, ale chybí život!
Co však říká Bible o formálních křesťanech, pouhých vyznavačích a členech církví? Že mají „způsob (= formu) zbožnosti, ale moci její zapírají.“ (2. Tim. 3,5) Jak důležité je, aby se každý opravdu vážně zkusil, zda není jen řadový křesťan, formální člen, zda vůbec má život z Boha. Protože mnozí tu vězí v osudném omylu.
Rozhodující je náš poměr k Ježíši Kristu. Do nebe nevede mnoho cest ba ani dvě cesty, nýbrž jenom jedna jediná: Ježíš Kristus (Jan 14,6). Jestliže On ještě není naším Spasitelem, pak si sice můžeme myslet, že jsme na správné cestě, ale není to pravda.