24. duben

Není (=nezáleží) na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává.      Římanům 9,16

Když je nouze nejvyšší ‒ Boží pomoc nejbližší!

Skupina známých se koupala v řece. Většinou neuměli dobře plavat. Vtom jeden, který se pustil daleko od břehu, dostal do nohy křeč a počal tonout. Druzí, kteří to pozorovali, rychle volali na jednoho vynikajícího plavce. Ten se však ani nepohnul. „Cožpak nevidíš, že ten člověk se topí?!“ Všichni volali jeden přes druhého. Ale ten výborný plavec se stále nehýbal. Mezitím křik a pohyby tonoucího začaly slábnout. Lidé již byli opravdu popuzeni. Když však začal ten tonoucí skutečně klesat pod vodu, skočil onen dobrý plavec do vody, několika mohutnými tempy byl u něho a brzy na to byli oba bezpečně na suchém břehu. Lidé tomu zachránci vyčítali: „Jak mnohé úzkosti bys byl ušetřil toho tonoucího, kdybys byl trochu méně myslel na sebe a více na něho!“ Jenže on tu věc znal lépe. „Kdybych byl přispěchal dříve,“ odpověděl, „ten tonoucí by mne byl tak silně sevřel, že bychom oba zahynuli. Tonoucího můžete zachraňovat teprve tehdy, když se už nesnaží zachránit se sám.“

Jakmile se vzdáme své věci, převezme ji Bůh. On čeká, dokud nejsme na konci svých možností. Bůh přece na kříži odsoudil všechno, co pochází z přirozeného, po Adamovi zděděného člověka. My opravdu nemůžeme nic sami ze sebe. Jestliže se přesto o to pokoušíme, odmítáme ve skutečnosti Kristův kříž a nabízené spasení. Ďábel je lstivý a používá i Boží slovo, aby duše zadržel před uchopením spasení. Používá k tomu určitá místa, která se mu zdají vhodná, aby duši při letmém čtení uvedl do problémů a nesnází. Jak mnohému při čtení nadepsaného verše našeptal: „Stejně ti to není nic platné, zda chceš anebo běžíš (= usiluješ o to), jestliže Bůh ti nechce dát milost, nesmiluje se nad tebou.“ Jenže co ten verš skutečně říká? Jasně ukazuje, že to je Bůh, jemuž patří všechna čest a sláva, a že u člověka není vůbec nic k chválení a chloubě. Kdyby Bůh jednal jenom podle spravedlnosti, nebyl by spasen ani jeden člověk. Jasně nám to ukazují dějiny Izraele. „Viděl jsem lid tento, a aj, lid jest tvrdé šíje. Protož nyní nech mne, abych v hněvu prchlivosti své vyhladil je,“ řekl Bůh Mojžíšovi (2. M. 32,9.10). Co onen lid chtěl? Modlářství! A za čím běžel? Za egyptskými bohy! Když jim Bůh potom přesto dal dobrou zemi, nestalo se to „pro jejich spravedlnost“, nýbrž Bůh jednal, vyslyšev přímluvnou prosbu Mojžíše, ve Svém svrchovaném, ničím neomezeném majestátu, skrze milost. Nešlo zde tedy o žádnou zásluhu, nýbrž Bůh řekl: „Slituji se, nad kýmž se slituji.“ (2. M. 33,19) Lid mohl za všechno děkovat jenom Boží milosti. Také každý věřící dnešní doby musí podle pravdy říci: Já jsem chtěl všechno možné, jenom ne Pána; honil jsem se za nicotnými věcmi tohoto světa a učinil si je předmětem a cílem všech svých snah. Za to, že jsem Božím dítětem, vděčím jen a jen Boží milosti a Božímu milosrdenství! „Ale Bůh, bohatý jsa v milosrdenství, pro velikou lásku svou, kterouž zamiloval nás, i nás, když jsme mrtví byli ve hříších (= přestoupeních), oživil spolu s Kristem ‒ milostí spaseni jste.“ (Ef. 2,4.5)