1. Korintským 6,20+
Pro věřícího existuje dvoje posvěcení. Předně je posvěcen „skrze jednou provždy učiněnou oběť těla Ježíše Krista“ (Žid.10,10+), oddělen ze světa a od hříchu Bohu. Toto je od chvíle obrácení jeho nezměnitelným postavením: Každý věřící je svatý skrze Boží povolání a Boží vůli. Tato stránka posvěcení, kterou můžeme nazvat absolutní posvěcení, je sama o sobě stránka vznešenější, protože spočívá jen a jen na díle Krista, a tudíž je dokonalá. Není možné něco k ní přidat, ani osobní věrností.
Jsme však také povoláni usilovat o praktické posvěcení, bez něhož žádný neuzří Pána (Žid. 12,14); máme své srdce a svůj život s naprostou věrností a oddaností zasvěcovat Bohu. Bůh nás vykoupil drahou krví Svého jednorozeného Syna; nyní patříme Jemu, a tudíž jakákoli neúplnost, jakákoli polovičatost našeho srdce a života je věrolomnost a svatokrádež.
Kdyby někdo za staré smlouvy oloupil oltář, tím že by tam Bohu odňal oběť, vydávající vůni, aby ukojil svůj hlad, nebylo by to pro Boha tak zarmucující a olupující Ho o to, co Mu náleží, jako když nyní věřící, za něhož zemřel Kristus, žije pro sebe a své údy dává hříchu jako nástroje nepravosti. A přesto, žel, jak snadno a jak často se to stává! Kéž bychom nikdy nezapomínali, že už nepatříme sami sobě! Byli jsme velice draze koupeni. A zda není naší nesmírnou výsadou zapomínat na sebe a sloužit Tomu, který nás tolik miloval?
Pavel pracoval jeden a půl roku v Korintu ve službě svého Pána. Vzniklo tam shromáždění a mnozí věřící, vyučeni apoštolem, byli schopni učit i jiné. Ale stav tamního sboru nebyl chvályhodný. Desetkrát se apoštol v 3. ‒ 9. kapitole o různých věcech táže: „Zdali nevíte…?“ V 6. kapitole nalézáme tuto otázku šestkrát. Právní spory tam byly vynášeny před svět, bylo třeba zabývat se nečistotou a muselo se hovořit i o věcech, v nichž kdysi někteří žili. To vše patřilo do okruhu otroctví pod knížetem temnosti. Satan nás vedl po zlé cestě, nás, kteří jsme už i tak měli zkaženou přirozenost a činili jsme vůli těla a svých myšlenek.
Z tohoto bídného otroctví jsme měli být podle Boží vůle vysvobozeni a vykoupeni. Pozemskými platidly to bylo nemožné; těmi by bylo nanejvýše možné tělesného otroka ve světě odkoupit jeho majiteli. Cena za otroka hříchu však byla mnohem vyšší. Žádný člověk ani anděl nemohl tu cenu někdy nabídnout. Nikdo nemohl vykoupit sám sebe ani někoho jiného (srov. s Ž. 49,8). U Pána Ježíše tomu bylo jinak. Neměl ve Své osobě vůbec nic co činit s hříchem a se smrtí. On, pravý Bůh, se stal člověkem a dal Svůj život jako výkupné, aby nám, ubohým otrokům, dal svobodu, jak to řekl Židům: „Jestliže vás Syn vysvobodí, skutečně svobodní budete.“ (Jan 8,36+) Máme všechnu příčinu navěky oslavovat Jeho i Otce.