Římanům 8,26
Věřící se může dostat do těžkostí, které ho naplňují takovou úzkostí a neklidem, že ani neví, jak by se měl modlit a za co. I když přitom myslíme na naše pozemské a tělesné těžkosti, jde tu v prvé řadě o naše utrpení v nynější době, která pocházejí z našeho společného utrpení s Kristem. Svět, jímž procházíme, je temné dějiště bojů mezi světlem a tmou a jeho význačným rysem je odpadnutí od Boha. Setkáváme se v něm s mnohými věcmi, které v našich srdcích budí otázky, na něž nemáme žádnou odpověď. Sám Pavel třikrát prosil ohledně trnu, který mu byl dán pro tělo, ale měla mu stačit Boží milost. A tak apoštol přestal za tu věc prosit, protože Bůh mu odpověděl, že s pomocí Jeho milosti má nést, co Pán pro něho určil, i když to byl satan, jenž ho bil pěstmi (v kral. překl.: „zášijkoval“ ‒ 2. Kor. 12,7).
Také nám je lépe nést nějaké utrpení, nějakou „brzdu“, která nás tlačí, než abychom se cítili nezávislí a zpyšněli. Jenom pokorným je dávána Boží milost! Na takové cestě, kdy se stále ponižujeme, se neukazuje člověk, ono vlastní „já“, nýbrž vzácné charakterové rysy našeho Pána. Vidíme, že někdy se může stát, že nevíme, zač prosit, jak by náleželo, ale pro nás je potěšením, že víme, že sám Duch Svatý za nás oroduje. Těžkost našich srdcí se tak dostává před Boha, Otce, a my smíme být přesvědčeni, že naše slabé a kusé modlitby se dostávají před trůn milosti pravým způsobem. Kéž by nás vždy řídilo vědomí podřízenosti a závislosti a nikoli svévolnost nebo vzdorování. Boží blízkost a pomoc je zaslíbena všem, kteří jsou zlomeného srdce a potřeného ducha (Ž. 51,19)!
Apoštol v předcházejících verších mluví o chatrnosti ve stvoření. Také my, Boží děti, ještě vzdycháme, protože ještě patříme k tomuto stvoření. Den vysvobození našeho těla ještě nepřišel; jsme stále ještě ve stavu slabosti.
A tu se učíme, že Duch Svatý nám v této slabosti přichází na pomoc. Z tohoto důvodu apoštol říká: „Nevíme, zač bychom měli prosit.“ Jenom Bůh ví, co je pravé a moudré uprostřed všeobecného zmatku. Je tu připojeno potěšující ujištění: „Sám ten Duch prosí za nás.“ Jestliže my v naší neznalosti mlčíme a nevíme, jaké prosby by byly náležité, abychom nalezli ulehčení v utrpeních a bolestech, o nichž se zdá, že vítězí, Duch Svatý za nás prosí „lkáními nevypravitelnými“. Naše vzdechy, které my sami nejsme schopni přeměnit v slova, jsou doprovázeny vzdechy samého Ducha Svatého a On jimi prosí za svaté tak, jak to odpovídá Bohu, takže Jeho prosby za nás jsou Bohu přijatelné.
Jakým povzbuzením je nám uvedený verš, abychom se modlili, i když se cítíme nevím jak slabí!