1. Mojžíšova 50,15
Josef, syn izraelského praotce Jákoba, se dostal do Egypta. Uplynulo 17 let od chvíle, kdy jeho bratři tam přišli nakupovat obilí. Setkali se tam s ním, kterého kdysi prodali za otroka, který však nyní byl vládcem nad celým Egyptem. Když prošli hlubokými zkouškami svědomí, dal se jim Josef poznat a odpustil jim všechna jejich provinění. Jákob, jejich otec, potom v Egyptě zemřel a oni nyní vyslovují nadepsaná slova! Co udělá Josef? Nejprve pláče, protože takový nedostatek důvěry hluboce zranil jeho srdce. Potom však své bratry utěšuje a mluví jim k srdci. Jejich pochybnosti nemohou otřást jeho láskou k nim. Toto platí v dokonalé míře o lásce našeho Pána k našim tak často kolísajícím srdcím.
„Odpusť již bratřím svým přestoupení a hřích jejich,“ říkají (17. v.). Cožpak Josef svým bratřím už dávno neodpustil? Když zde takto před ním zkroušeně stojí a mluví s ním, pláče. Jak často se asi jeho oči zalily slzami, když pomyslil na bídu, do níž přivedli sami sebe i svého otce! Tenkrát ovšem, když ještě nebyli úplně usvědčeni ze své viny, musel se od nich odvrátit a potají plakal. Nyní však oni mohli podle jeho slz změřit, jak hluboce je ‒ vzdor jejich hříchu ‒ stále ještě miluje. Vlastní příčinou jejich strachu bylo, že neporozuměli milosti v srdci Josefa.
Ano, Josefovi bratři se podobají věřícím, kteří stále ještě pochybují, zda jim Bůh skutečně všechno odpustil. Neodvažují se tomu věřit a stále v sobě živí svůj vnitřní nepokoj. Jakou bolest to musí působit milujícímu srdci Pána Ježíše! Mohl pro tebe udělat více, než když za tebe položil svůj svatý život a vylil Svou svatou krev? A ty si stále ještě myslíš, že tato Jeho oběť Bohu nestačí, aby ti mohl odpustit? Kdybys Mu raději začal děkovat, i když velikosti té odpouštějící lásky nerozumíš a nemůžeš ji pochopit.
Jak mnozí už sice přišli se svými hříchy k Pánu Ježíši, avšak neznají ještě úplně jeho přebohatou milost. Čím více Ho známe, tím více budeme spočívat v Jeho milosti a lásce.