V 1. Mojž. 27 (přečti si tu kapitolu celou) čteme, jak Izák žehná svým synům, Jákobovi a Ezau. Tato historická zpráva nám sotva dává něco poznat o víře Izáka. Spíše tam vidíme jak u otce, tak u syna Jákoba činnost těla. Kde viděl Bůh u Izáka víru? Tento praotec Židů se sklonil pod Boží neomezeností, neboť Bůh způsobil vše tak, že požehnání dostal věřící Jákob a nikoli Izákův miláček Ezau. Také když Ezau velice a se slzami prosil otce o požehnání, Izák se nepokouší zrušit požehnání učiněné dříve.
Možná že jsme při čtení Bible již učinili podobné zkušenosti jako v tomto výjevu Izák. Četli jsme třeba o některých věcech, které se našemu přirozenému vnímání vůbec nezdály na místě. Anebo bychom byli rádi, aby určité věci byly formulovány jinak, méně jasně a ne tak přímo. Anebo jsou dokonce verše, o nichž bychom si přáli, aby nebyly v Bibli? Možná že jsme si už mysleli, že Bůh je nespravedlivý a že nejedná vlastně tak, jak by měl. ‒ Kéž bychom si ale vždy připomněli, že prvním předpokladem k okoušení Božího požehnání je, že se musíme sklonit pod Boží svrchovanost. Musíme uznat, že On je Bůh, který pojal věčná předsevzetí, a k tomu, že je to Bůh věčné lásky, pravdy a spravedlnosti. On může a má právo očekávat od nás závislost a poslušnost. Izák se této lekci naučil. Proto ho nalézáme mezi hrdiny víry. Jak je tomu s námi?
Není žádné požehnanější postavení než takové duše, která, zcela jednoduše jako malé dítě, žije v závislosti na Bohu, je naprosto spokojená a dovede čekat na Boží čas. Takové postavení ovšem s sebou nese i zkoušky, ale znovuzrozený věřící, když takto trpělivě a s vytrváním čeká na Boha, se nalézá v Boží škole, učí se velice důležitým základním lekcím a činí velice vzácné zkušenosti s Bohem. Pán Ježíš byl jediný, kdo takové postavení dokonale a bez přerušení stále zaujímal. Žil v ustavičné závislosti na Bohu a s rozhodností odmítal jakýkoli návrh nepřítele, aby toto postavení opustil. Jeho řečí bylo: „Ostříhej mne, Bože, neboť v tebe doufám!“ (Ž. 16,1); „na tebe jsem uvržen od lůna své matky“ (Ž. 22,11+). Jestliže se však pokusíme vzít své věci a osudy z Božích rukou, uvedeme na sebe jen utrpení. (Nalézáme-li se v nějaké zkoušce, měli bychom vždy pamatovat na to, že co potřebujeme, není změna naší situace a poměrů, nýbrž vítězství nad sebou!)
Také Rebeka musela pocítit trpké následky svých chytře vypočtených plánů a pletich. Jistě si namlouvala, jak všechno dobře zařídila; jenže, žel, její oči už Jákoba nikdy neuviděly. Jak naprosto jiný by byl výsledek, kdyby byla všechno přenechala Božím rukám! Tak totiž jedná víra, a proto vždy vítězí. „Kdo z vás, pečlivě mysle (=s veškerou starostí, kterou si dělá), může přidati ku postavě své loket jeden?“ (Luk. 12,25) Svými starostmi a plány nic nezískáme; jenom tím vylučujeme Boha, a to rozhodně není zisk. A když pak sklidíme ovoce svých vlastních vymyšlených plánů, utrpíme jen spravedlivý Boží soud. Nic není smutnější, než vidět Boží dítě, které zapomíná na své postavení a výsady a samo bere do ruky vyřízení svých věcí. „Ptactvo nebeské a lilie na polích“ nás mohou něčemu naučit, zapomínáme-li na své postavení naprosté závislosti na Bohu.