Zjevení 2,4
Ačkoli v Církvi v Efezu navenek bylo vše v nejlepším pořádku, a my bychom jistě neměli nic, co jí vytknout, přesto Pán viděl, že srdce tam už nebyla k Němu tak vřelá, jako na počátku. Proto jim káravě říká: „Ale mám proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil. Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání.“ Pán může být uspokojen jenom tehdy, jestliže Mu v srdci vyhrazujeme první místo a jestliže On je předmětem celé naší lásky. Nemá snad na to právo? Vždyť za nás položil Svůj život, dal za nás všechno, co měl. Nechtěl si ponechat něco pro sebe. Měli jsme pro Jeho srdce takovou cenu, že pro radost, která byla před Ním, strpěl kříž a nic nedbal na hanbu. Sám nám to říká v podobenstvích o pokladu v poli a o drahé perle. V obou je řečeno, že když nalezl to, co hledal: „Radostí naplněn jsa… odchází a prodává všechno, co má,“ aby koupil ono pole či onu drahocennou perlu. Ano, Pán dal všechno, aby nás měl. Jak úžasné je to pomyšlení! On, Boží Syn, Stvořitel a Zachovavatel všech věcí, opouští slávu nebe a chodí po této zemi v chudobě jako služebník všech, aby nakonec na sebe vzal hrozný Boží soud za hřích a položil Svůj život. A pro koho to udělal? Ne pro takové, kteří by Ho milovali a ctili, nýbrž pro ztracené hříšníky a nepřátele, jimiž jsme všichni byli. Zda tedy nemá právo na to, abychom Mu byli cele oddáni, abychom Mu cele zasvětili svůj život? Žel jak často ale Jeho lid tak málo splňuje tato Jeho oprávněná očekávání!
Jak hluboce vážné to bylo slovo efezskému sboru, o němž Pán přece mohl povědět tolik dobrých věcí. Ovšem porovnáme-li tuto chválu se svědectvím v 1. Ep. Tesalonickým, nalezneme jeden závažný rozdíl. Pavel mohl u Tesalonických chválit skutky víry, úsilí lásky, trpělivost naděje; v dopisu Efezským (Zjev. 2) však slova „víra“ a „naděje“ chybí, a o „lásce“ se praví, že ji opustili. Obecenství s Pánem již nebylo stěžejním bodem, hybnou pákou jejich duchovního života.
Zdalipak právě toto není dnes příčinou nejrůznějších neutěšených poměrů, mnohé lhostejnosti, slabosti a nelaskavosti v křesťanstvu? Zda to není příčinou i toho, že již nemůžeme v plné pravdě zpívat: „Tvá, Pane, Kriste, věc to jest, jež nám zde svěřena;“ neboť velkou měrou se stala „naší věcí“! Zkusme jen pozorně své činy a uvidíme, jaké místo v nich hrají naše vlastní myšlenky! Kéž by naše srdce zase úplně naplňoval Pán!